Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

Končit s UJD v dohledné době nehodlám, 1.díl

Končit s UJD v dohledné době nehodlám, 1.díl

Miroslav Wanek (Už jsme doma)

autor: maxim horovic | 25. 07. 2006, 11:05:41 | návštěv: 5286 | reakcí: 2

Rozhovor s frontmanem Už jsme doma, který se odehrál pár dní po tom, co jsme kapelu viděli naživo. Obsáhlý dialog, vlídná odměřenost, pevné názory i jasné směřování. Rozmlouvali byste hodiny. O mnohých aktivitách muzikanta i o skeptických pohledech na poslední fázi kapely. O tom, jak být po dvaceti letech na vrcholu.

Kde hraješ nejraději? V Čechách, kde konkrétně? Nebo někde venku?

Nikdy jsem nerozděloval koncerty podle místa hraní, celosvětově se jedná o jistý okruh lidí a jistou síť klubů a festivalů, pro které je tato hudba vítaná a není příliš velkých rozdílů ani kulturních ani geografických. Soukromě mám raději menší kluby, kde je lepší kontakt s publikem. A sen – hrát na Špicberkách a v Grónsku.

Proč zrovna tam? Nebojíš se, že tam bude „chladné“ publikum? Kde jste hráli nejdále?

Já miluju sever, čtu všechno o severu, o Lofotech, severní Kanadě, Aljašce atd., mým nejoblíbenějším autorem je Hamsun a dokonce jsem nějaký čas chodil na norštinu. O publikum se nebojím nikde. Nemyslím, že by reakce publika nějak souvisela s národností nebo kulturním prostředím. Nejdále na vzdálenost jsme hráli v Japonsku, nejseverněji v Evropě to bylo finské Tampere a v Kanadě v Edmontonu.

Co když se Špicberky rozpustí v důsledku globálních horeček? Nebo některé sny mají zůstat nesplněné?

Za těch pár let, co mi zbývají do konce života, to asi průmyslníci nestihnou. Já ale svoje sny naplňuju rád, hrozně mi vadí slova "to nejde", provokují mě a ženou k aktivitě, někdy bývám velmi tvrdohlavý a urputný.

Jaké bylo „turné“ (United Czech Music on the Road) po Ukrajině a Bělorusku?

Velmi hektické, ale snad smysluplné. Organizátoři trochu zapomněli na stav tamějších silnic a na vzdálenosti mezi koncerty, takže jsme skoro stále seděli v autobuse a příliš toho nenaspali. Ale koncert v Minsku to všechno vynahradil a pro tamější obecenstvo i muzikanty to mělo velmi symbolický význam, cítili, že na ně v Čechách někdo myslí.

Cestovali jste tam čtyři kapely (MCH Band, Ahmed má hlad, Cocotte Minute). Velký stylový záběr byl záměr?

Já to nevybíral, mám pocit, že si to vybrali Ukrajinci a Bělorusové z jisté nabídky organizátorů. S MCH Bandem jsme souputníky mnoho let a pojí nás kromě kamarádství i hudební a umělecká spřízněnost. Lidi z Ahmedu jsem tak moc neznal, ale teď poznal a je mi s nima dobře. Taky hudba, kterou dělají má velký smysl, přes jistou monotónnost prostředků mají ty písničky už ve svém originále velký citový náboj. No a Cocotte Minute, to považuju za takový dramaturgický renonc toho výletu. Ale nakonec proč ne, ta akce měla jiný význam než ukazovat jistý přístup k hudbě, měla ukázat, především v Bělorusku, že na ně lidi tady myslí, a tuhle část splnili i kluci z Cocotte Minute velmi dobře a patří jim za to dík.

Dlouhé cestování prověří charaktery, není možné si padnout s každým. Bylo to náročné?

Byl jsem příjemně překvapen právě partou kolem Cocotte Minutes, že vše probíhalo velice klidně a nekonfliktně. Ale je pravda, že to tak trochu bylo na dvě party 3+1.

Někteří starší fanoušci mají tendenci se ptát, jak se ti hraje v nové sestavě a jestli bys raději nebyl v té původní. Je mi jasné, že těžko něco vysvětlovat o odlišnosti povah a váze času. Ale jak reaguješ na podobné otázky? Provokuje tě to?

Mně se hraje v nové sestavě výborně, lidi to umějí zahrát a je s nima pohoda. Což někdy předtím nebyla. Nicméně ten provoz kapely je velmi často spojen s odříkáním, nepohodlím, tvrdou prací a velmi malou finanční odměnou, takže ne každý to unese delší dobu. Když se něco rodí a všichni jsou u toho, tak k tomu mají jiný vztah než ti, kteří přijdou tzv. již k hotovému. Já, který jsem byl u celého toho velice těžkého a složitého procesu vývoje kapely, jsem samozřejmě ochoten tomu obětovat mnohem víc, než ten, kdo tu skupinu adoptoval.

Jsi „vedoucí souboru“. Autokrat, nebo demokrat? Skládáš všechno sám, texty i hudbu?

Od počátku UJD [a už tomu tak bylo i v FPB] je vše zapisováno do not a je to předem připraveno. Dřív jsem psal tak 70% hudby a vždy všechny texty, teď je to sto procent v obojím. Neznamená to ale, že by nemohli ostatní něco přinést, do některých detailů mluvit a nebo navrhovat změny, případně celou píseň smést se stolu. Já bych to nestavěl na pojmech autokrat a demokrat. Vzniká píseň, skladba a ta má jisté zákonitosti, potřeby a pak jsou zde také autorské záměry, výpověď atd. Já přemýšlím vždy velice komplexně a za každým detailem si stojím, protože ho stokrát promýšlím. Totéž chci od ostatních. Jestli mi někdo řekne, tohle se mi nelíbí, nebo tohle bych udělal jinak, tak se hned ptám - proč se ti to nelíbí, jak bys to udělal, domyslel jsi, že to souvisí s předchozím obrazem, se strukturou, s textem atd. A když ten člověk nemá argumenty nebo vidím že o tom tak podrobně nepřemýšlí, tak to prostě nepřijmu. V opačném případě je to ale partner, jako býval Jindra, a pak o tom můžeme mluvit a ledacos i měnit.

To už chce partnera, kterého nepotkáš každý den, není obvyklé pracovat tak důsledně a do detailu, klást takové požadavky na spoluhráče. Člověk, který si poslechne např. Mu je ha nebo Soubor opatření, nebude mít pocit, že je to složitý text nebo složitá píseň.

No zrovna Mu je ha je docela složitý text, ale o tom to není, teď chtějí všichni skládat a považují za přednost, když dělají v kapele všechno dohromady. Někdy to funguje, ale troufám si říct, že takové věci jako Tangrešt, Tříska, Uprostřed slov atd. by prostě kolektivně vzniknout nemohly. Je to podobné jako ve vážné muzice. Tam to nikoho nepřekvapuje, že Stravinskij napíše skladbu to posledního trianglu a pak to orchestr velmi dobře vycvičených hudebníků a s velmi vzdělaným dirigentem zahraje, každý orchestr po svém, každý dirigent po svém, každý sólista po svém, ale vždy stejné noty. Jak by to vypadalo, kdyby třeba houslista řekl dirigentovi, hele, a to céčko tam hrát nebudu, mně by se líbilo tam zahrát jinou melodii. To prostě nejde.

Myslím, že v populární hudbě toto asi není a nebude zvykem.

Já se za populární hudbu nikdy nepovažoval. Co se metod týče, vždy jsem to viděl spíš na vážnou hudbu, jen s jinými nástroji a postupy. I kritika to občas tak nazývá a to i v zahraničí. Nazývají nás takovou velmi zvláštní a svéráznou vážnou hudbou.

Znám lidi, kterým se líbí vaše hudba, ale nepotykali si s texty. Říkaj: jo, kdysi sem to zkoušel, ale nikdy sem nepochopil ty jejich zašifrovaný texty, asi sem na to moc blbej. Druzí právě tohle ocení, jejich nejednoznačnou čitelnost a složitost. Jakou máš rád poezii? Čteš vůbec něco takového? Jak se s tímhle paradoxem vyrovnáváte v cizině? Funguje to na bázi sdělení, které není založené na znalosti jazyka? Nebo po koncertě choděj lidi a ptaj se: vo čem to vůbec zpíváte? To musí být těžké odpovědi...

Se svými texty vědomě navazuji na tu část české poezie, které se říká halasovská linie. Patří do ní samozřejmě František Halas, ale i Vladimír Holan, Karel Šiktanc, Jiří Orten, Oldřích Mikulášek, Jan Skácel, Oldřich Wenzl, Ludvík Kundera, Miroslav Holub a spousty dalších. A taky na surrealisty, dada a možná i část symbolismu a dekadence z počátku 20.století. A také na Máchu. Poezii miluju a čtu ji stále, miluju češtinu a považoval jsem vždycky za důležité ji vedle té hudební informace „propašovat“ do koncertních setkání s publikem. Nejdřív jsem to dělal v FPB přímo zhudebňováním básníků, později jsem začal sám psát a pokouším se to dělat dodnes. S porozuměním je to jako s plaváním. Každý má možnost se to naučit, jen to chce zkoušet a zkoušet a mít trpělivost a vůli.
V zahraničí je situace jen trochu odlišná, všechny texty jsou přeložené do angličtiny a tak kdo chce, může si je najít. Na mnoho koncertů lidi chodí takto připraveni – vzděláni samostudiem. Pak ale dochází i jednomu zvláštnímu jevu – emoční obsah textu jakoby prorostl do té hudební složky a do expresivity interpretace a stává se „srozumitelným“ i pro ty, kteří neznají příslušný jazyk. Jakoby se všechno spojilo do jednoho univerzálního sdělení.

Co vůbec posloucháš za muziku?

Už jsem to publikoval často, takže asi nikoho nepřekvapím - žádnou.

Není to omezující? Čteš českou poezii, ale hudbu neposloucháš?

To je v pohodě, já jsem ani jako teenager neměl žádný magnetofon, CD si pouštím (občas) z počítače a DVD jakbysmet. Nemám iPod, neposlouchám MP3, nevyhledávám hudbu na Internetu ani nechodím na koncerty. Všechno, co se ke mně kdy dostalo, byla spíše náhoda a slyšel jsem to často u někoho. To se týkalo i inspiračních zdrojů pro FPB, neměl jsem to doma, poslouchal jsem Damned a Ebba Gron a Residents u Růžičky na návštěvě. Pak jsem si doma hrál na kytaru a udělal si vlastní verze, otextoval to a hráli jsme to. Ale protože jsem to slyšel často jen jednou dvakrát na mejdanu, tak se ty moje verze od těch zdrojových velmi radikálně lišily a často byly k nepoznání. Půjčil jsem si sloku, ale refrén už byl zcela můj. Dodneška jsem si návyk na poslech nevytvořil a asi s tím už nezačnu. Mám celý den a každý den stále pro uši nějaké hluky - vlastní skládání. A tak pro odpočinek od práce hledám něco zcela jiného, hlavně ne hudbu. Ale samozřejmě že když mi někdo něco dá nebo přinese nebo pošle, tak si to poslechnu. Anebo na festivalech si poslechnu kolegy. Ale nevyhledávám to.

Sleduješ současnou poezii?

Tak to je pro mě tristní otázka - to bych naopak velmi rád dělal, ale mám málo času na čtení. Něco mi nosí můj syn (Jakub Čermák), který mimochodem sám píše a právě vydává svou třetí knihu u vydavatelství Protis. Dostávám knihy od kamarádky Svatavy Antošové a pana Ludvíka Kundery, v poslední době mě zaujal Bohdan Trojak a Tomáš Míka. Ale jak jsem předeslal, moc času tomu bohužel nevěnuji. Stále však mám někde při ruce Mikuláškův Čejčí pláč a nebo Adama a Evu od Karla Šiktance.

Říká ti něco hip-hop, třeba jako poezie ulice? Nebo je to na tebe moc přímočaré a prvoplánové?

Vůbec to neznám, nemohu soudit, hudebně na mě ale hip-hop působí příliš diskotékově, jde to úplně mimo můj vkus a potřebu.

Druhá část rozhovoru

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 2
kamča
4. 06. 2008, 12:59:47
zkus lék.....knížku, na kterou je recenze na webu študák:
Já jsem tvůj Petr a ty moje Lucie, vydavatelství knihovnička.cz, sekce moderní literatura, vydavatel TribunEU Brno

michal štrajt
29. 10. 2006, 08:52:17
Ahoj,byl jsem na koncertě v Mor.Třebové,bylo to zajímavé a já vás slyšel poprvé.Některé pasáže byly velice melodické a
zajímavé ač nejste moje krevní skupina.Občasné vůbec nesouvisející melodické rozdíly spěvu a hudby něják nechápu ale snad se to někdy naučím,každý má jiné nazory a jiné vnímání hudby a to je dobře.Mějte se hezky a příjemné hraní

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek