Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

Spoluvina nevinných

Spoluvina nevinných

Complicité Candide (Co-Ca)

autor: Ondřej Slačálek | 28. 04. 2006, 16:07:40 | návštěv: 7182 | reakcí: 2

Mnozí asi tuhle skupinu znají... a těm, kteří ne, na úvod prozradíme, že se jedná o punk z Rožnova pod Radhoštěm a zbytek už se dočtou v rozhovoru.

Ahoj, mohli byste se na úvod představit?

Zajíc: Já jsem Zajíc a hraju na kytaru a zpívám (pracuju v rožnovské knihovně).
Fekál: Já hraju na kytaru a zpívám (zahradník, traktorista, vedoucí Mocplevele).
Ctib: Čerstvý basák (češtinář).
Pak s námi hraje ještě Tráva, bubeník, který tu ale není (funebrák). Věkový průměr se nepříjemně zvedá nad 30.

Už působíte zhruba deset let. To je docela dobrá příležitost k ohlédnutí za historií vaší kapely...

Kapela vznikla původně pod názvem 77 někdy v roce ´92. A později (asi v ´95) se název změnil na Complicité Candide (spoluvina nevinných). Do dnešního dne prošlo kapelou několik muzikantů. Tvrdé jádro kapely však zůstává stále totožné. Více na našich stránkách v sekci info, úplně dole.

Co vás před lety vlastně přivedlo k punkové kultuře - a co vás motivuje u ní zůstat?

F: Já osobně jsem se dostal k muzice kvůli fotrovi, kterej měl potřebu nás s bratrem zasvětit do svýho hudebního archivu, což byli např. Rolling Stones, Beatles, Hendrix a český bigbít. Zhruba v patnácti jsme se chopili jeho páskáče sami a začli postupně lovit v éteru. Jednou se nám podařilo, asi náhodou, nahrát pár starých skladeb UK Subs, z polského rádia Brum, což nás doslova ohromilo. Tím jsme u fotra skončili. To, co mě na punku usadilo, byla jeho přímočarost a odvaha podat věci tak, jak je člověk cítí. Později se k tomu přidal i feeling ukrytej v textech a vůbec ve vzkazu, kterej punk přinášel – což mimo jiné způsobilo, že jsem neskončil jako metalista. Metal mi připadal obsahově dost přiblblej. Za dobu, co hraju v kapele a motám se kolem téhle kultury, jsem nenašel více naplňující východisko, jak se vyjádřit. C: Mě na punku bere jeho přesah. Není to jen muzika, ale taky texty, které se snaží skutečně o něčem vypovídat, a taky to, že se snaží nebýt lhostejný vůči problémům okolního světa, neuzavírá se sám do sebe. Nechci tu tyhle vody nějak idealizovat, občas jsou pěkně kalné a víří je hromada lidí, se kterými nemám moc společného, i kapel, které mi nic neříkají, popřípadě mě pěkně sejří – ale každopádně možnost přesahu tu je. To mi připadá nejpodstatnější a dělá to v mých očích punkovou kulturu neopakovatelnou. Může být skutečně živená skutečným životem – a tím pádem umí mít obrovskou cenu.
Z: Motivuje mě a přitáhla mě k tomu otevřenost, spojená s otevřeným hledím (tzn. ochotou se na věci kolem sebe dívat a pochybovat o sobě samotném). Ale poslouchal jsem metal a pop.

Změnili jste se od té doby? Co byste řekli, kdybyste potkali sebe samotné před 10-15 lety? A co byste před 10-15 lety řekli kapele jako je ta vaše dnešní?

Co-Ca: Jako kapela jsme už zamlada pracovali poctivě hlavně sami k sobě, což nám přineslo větší vnitřní klid, přesnější trefu do černého, stmelení a vyhranost po všech těch pivech a koncertech společně strávených.

Dobře, ale změnily se nějak vaše názory a v čem?

F: Jediný, co se za ty roky změnilo je, že jsem se trochu vyvztekal. Jinak se moje postoje nezměnily.
Podstatu svou jsem nezměnil. Názory, protože často o sobě pochybuji, si spíše vytvářím žitím, snažím se neuzavírat do škatule. Otevřené srdce, otevřená hlava.
C: Já si myslím, že jsem se změnil hodně. Věci, které jsem zažil na vlastni kůži, dost pozměnily vidění světa – doufám, že směrem ke skutečnějšímu obrazu.

A v čem tě, Ctibe, ty věci změnily?

C: Leccos jsem si idealizoval. Punkové podsvětí například – dřív jsem se cítil doslova jako příslušník punkového kmene (to není ironie). Zjistil jsem ale, a hodně k tomu přispěly akce u nás na Vrahu, že i zde je víc těch, se kterými se neshodnu ani na základních věcech - na ohleduplných mezilidských vztazích, například. Dneska tu stojím daleko víc sám za sebe. Na druhou stranu ovšem doufám, že se mi při tom všem podařilo aspoň trochu nechat splasknout to svoje děsivé ego.

Ve vašich textech vidím dva motivy, které mi do sebe úplně nezapadají... na jedné straně šílená moc systému, pro který obrazně řečeno „nebude těžké znásilnit všechny najednou“, na druhé straně ale vina každého jedince za tento systém... Proč jsem vinen, když se z vašich textů zdá, že ta moc má nade mnou tak drtivou převahu, že se jí nemůžu bránit? Nebo můžu? A jak?

F: Systém, se kterým se potýkáme, je vytvářen těmi, kteří jím trpí. Proto je nezničitelný. Jedinou skutečnou obranou proti této síle může snad být poctivá sebereflexe. Moc tohohle systému je především v tom, jak je podprahová a návyková zároveň. Nemá cenu v hospodě kydat na svýho šéfa, pokud má jediná touha je ho vystřídat na jeho místě. Nemá cenu v tomhle globalizovaným mumraji ukazovat prstem, když neudělám tolik, abych mohl říct: „Změnil jsem sebe, změnil jsem svět.“

A v čem konkrétně vidíte možnost té změny, jaká aktivita může přispět k tomu, aby člověk zároveň měnil sebe i svět? Máte s nějakou takovou aktivitou nějakou vlastní zkušenost?

C: Mám pocit, že člověk by se měl snažit uskutečňovat svoje sny (byť by se zdály neproveditelné). Pamatuju si třeba na vášnivé debaty o výchově dětí, které jsme kdysi vedli. Říkali jsme si – „Co naše děcka? Taky budou zažívat stejný hnůj jako my? Pohneme s tím my? My, sami za sebe, co nejvíc mimo tlak establišmentu? Jsme schopni nabídnout našim dětem alternativu?“ Jsme! Učím na místní soukromé škole (soukromá – to ale neznamená pro zbohatlíky), která se o tohle snaží. A dál: kdysi se tady pořádaly koncerty po různých hospodách za stupidních podmínek diktovaných majiteli sálů, aparatury, úředníků... Proto jsme začali naše akce dělat v našem vlastním prostoru, kde jsme byli vlastními pány – v garáži, kde jsme měli zkušebnu. Pak se naskytla možnost pronájmu takového barclu – a vznikl Vrah. Místo, kde máme zkušebnu, ateliér, sál, obchod, nahrávací studio... A je toho daleko víc, co děláme, ale není moc v naší povaze vyplňovat tím rubriky časopisů.

Jaký je váš pohled na anarchismus? V minulosti jste se k anarchismu v textech hlásili, ale na druhou stranu jste psali o tom, že není pro každého - nemůže se ale takový přístup zvrtnout v elitářství? A taky občas hodně kritizujete anarchistické hnutí - přibližte prosím našim čtenářům své důvody...

F. Můj vztah k anarchismu je spíše duchovní a je úzce spjat s čarodějnictvím. Tohle vědění, které učí sebekontrolu a vlastní rozvinutí, je cestou bojovníka.
Anarchista je ten, kdo usiluje o zdokonalení sama sebe a tím i svého okolí. Nebudu přemlouvat, ani to nelze, své umaštěné a pupkaté okolí k anarchismu. Anarchismus a ideologie jsou dvě kurevsky rozdílné věci. Já jsem anarchista.

A jak ty se díváš na zkornatělou anarchistickou scénu?

Z: ...odosobnělou...
No, hodně věcí mě v anarchistické scéně samozřejmě zklamalo a zklamává. Je problém, když se lidé chtějí vymanit z předsudků a pokřivených vztahů, ale samozřejmě jim (přesněji řečeno nám) to tak docela nejde a vlastně je ve svém hnutí reprodukují, tedy reprodukujeme... Takže mi tam hodně věcí vadí, často jde pozorovat sklony k sektářství, dogmatismu a nesnášenlivosti... ale to tak je u mnoha ne-li u všech malých společenství. Na druhou stranu se ta scéna o něco snaží – a to o věci, se kterými souhlasím a pokládám je za naléhavé, a proto se s ní ztotožňuju...
Ale když bych se měl vrátit k tomu čarodějnictví... Většina lidí bere anarchismus spíš jako racionální, až racionalistickou myšlenku.

Mohl bys nám proto to spojení anarchismu a čarodějnictví trochu přiblížit? Nehrozí to sebezdokonalování trochu uzavřením do sebe, kdy člověk nebude schopný to okolí nejen „přemlouvat“, ale vlastně ho ani nijak neovlivní, protože mu nebude schopný nic předat?

C: Za sebe musím říct ještě jedno – já osobně jsem se svým okolím (tím nemyslím přátele, rodinu... – ale širší okolí) v permanentním konfliktu. Zjistil jsem, že ideály a hodnoty, které hrají v mém životě stěžejní roli, jsou obrovské spoustě lidí jednoduše ukradené. A zjistil jsem taky, že předávat něco můžu jen těm, kteří o to stojí – a co s těmi ostatními? Jediná cesta, jak někoho přesvědčit, je funkční příklad - nebo rovnou vlastní zážitek.

Ten můj dodatek se samozřejmě týkal té předchozí otázky o schopnosti něco předávat svému okolí.

Ok. Ale pro mě je možná anarchismus nejen nevíra ve společenské instituce a vnucované pravdy, ale taky pokus o hledání alternativy. A ten určitě začíná u každého z nás, ale vzhledem k tlaku, který na nás utlačovatelské instituce směřují, a taky vzhledem k rozsahu problémů, kterým lidská společnost čelí, nemůže končit u jedince, ale měl by vést k nějakému kolektivnímu jednání směrem k přijatelnější společnosti...
F: Předpokládám, že drobný kolektiv poctivých anarchistů napáchá více pozitivní škody než tlupa.

A je třeba prostorem, který poskytne lidem takový zážitek, o jakém jsi Ctibe mluvil, váš koncert nebo klub Vrah?

F: Určitě ano!

Ctibe, ty účinkuješ zároveň v kapele Výbor veřejného blaha. Mohl bys nám o ní něco říct? Jaké to je, hrát ve dvou kapelách, z nichž každá má poněkud odlišný styl?

C: V Co-Ca každý někdy hrál ve více kapelách najednou (Psi, Telefon, Šťastní a Veselí, No Project, FUCKED (tajné)...). Pokud jde o VVB – skončili jsme před více než rokem, tak mám pocit, že už nemá moc cenu se k tomu vracet (a mimochodem tam hrál i Fekál). Pokud jde o stylovou odlišnost – mám rád moře různorodé muziky, a podle toho vypadá i to, co dělám. Nezajímá mě klišé na žádný způsob, dělám to, co dělám, protože mám pocit, že je to něco skutečného – konfrontuju se se svým životem. Takže hrát v těch kapelách je pro mě v tom zásadním velmi podobné.

Máte velmi zajímavé texty – kdo je píše? A diskutujete nějak nad nimi, upravujete je?

F: Píšu je já (s výjimkou několika, které napsal Zajíc). Nediskutujeme nad nimi. Umění přestat o nich diskutovat s ostatními plyne mimo jiné z důvěry, kterou ve mě vkládají. Je pravda, že jediné síto, které může mou mysl ovládat, je kapela. Věřím v pochopení, kterým se snažím i já oplatit tuhle důvěru.

Nemůžu se nezeptat: jste docela proslulí kontroverzním vystupováním vůči některým jiným skupinám - asi nejčerstvější je váš spor s VAP, napsali jste proti nim i píseň. Proč máte potřebu vyjadřovat své názory takto adresně a ostře?

Punk byl vzdy adresnej a vostrej.
F: Ještě teď mě bolí to, co jsem musel vyhulit kdysi v Brně. Jako nepřítel sálu jsem se ohradil proti absolutní konformitě "nekonformních" kapel. Dostal jsem na zadek. Od té doby mám paniku z toho, že se tak jednoho dne zachovám. Nechci nikoho soudit a osobně mi vadí řeč na úrovni rozsudku. To, co jsem napsal o VAP, byla, jak mi přirozenost velí, ironie.
C: Osobně mám potřebu vystupovat adresně a ostře vůči problémům, které pociťuju jako palčivé. V punkovém prostředí jsou to především texty a postoje, ve kterých cítím totalitní ideologické rozbušky – různého ražení.

Díky moc za rozhovor, chtěli byste na závěr něco našim čtenářům a čtenářkám vzkázat?

Je dobré nejdříve přemýšlet a potom soudit.

Posouvám
Posouvám
Posouvám
Posouvám
Nevím kam
Nevím kam
Posouvám
Rostu sám
Lžu si sám
Věřím sám
Posouvám

Ptal se Ondřej Slačálek

n
Prohlášení

Complicité Candide - ten bolestný krok začíná a končí u tebe. Našimi těly proudí myšlenky staré jako rituál útlaku a ponížení. Myšlenky, které se zdají radikální těm, kteří se jich bojí. Jsme anarchisté, ale nenarodili jsme se jimi. Stačilo možná jen málo, a naše mozky by se nemusely zabývat politikou lidí, které jsme nikdy nepotkali a přece se nás týkala. To, co opravdu potřebujeme je vlastní úsudek a okamžité osvobození od společenských dogmat. Dostáváme drogy na stříbrných podnosech s vládními razítky. Poslušnost, práce a majetek. Nelíbí se ti, jak s tebou zacházíme? Tvé dítě potká to samé. Plán pro celospolečenský rytmus je dokončen. Nebude těžké znásilnit všechny najednou. Fanfáry znějí a my sušíme slzy svých dětí. Rychleji a rychleji, kdo se opozdil má smůlu, jámy jsou hluboké. Výuku řídí počítače, velcí demokraté pálí bolševické diplomy, v každém jídle alespoň trochu vládního viru.

Chceme okamžitou možnost volby, ale ne tu vaši zasranou hru na hlasovací právo. To, co vás opravdu hřeje u srdce, je právo na majetek. Tuhle snůšku zločineckých sraček, svaté právo na krádež a vydírání nazýváte volným trhem. Jak se opovažujete tvrdit, že žijeme svobodně, když zadupete každý zárodek individuálního vývoje. Nechceme platit daně byrokratické hyeně. Sereme na fízly, dobře živené vůdce a jejich poskoky. Neotravujte nás s tím vylhaným příběhem o nejlepším z nejhorších systémů. Dokonce ani nepotřebujeme vymoženosti městských koncentračních táborů. To jsou vaše největší zbraně. Tak bojujte za lepší život svých dětí. Za rychlejší auta než jsou ty vaše, za více peněz vydělaných za minutu, za více televizních kanálů.

Tak bojujte za lepší život svých dětí. Staňte se opět prvními,kteří budou prokleti. Své ideály jste pohřbili pod hromadou cynismu a vyschlého naříkání. Tak nám neserte do hlav sebezničující teze. Své hranice si určujeme sami. Tak si udržujte své obavy.

Myšlenka je vyřčena a žije

Co-Ca, zima 1996



Zdroj: A-kontra 1/06

Rádi bychom poděkovali časopisu A-Kontra, který nedávno oslavil již 15 let své existence a který nám tento rozhovor poskytl k uveřejnění.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 2
Martin
2. 12. 2007, 14:01:57
Zajímavý rozhovor.
Děkuji.

CTIB
2. 05. 2006, 10:32:46
Ahoj! Díky za váš zájem - a zvu vás na koncert, který spolu s Cat Head a Spes Erepta odehrajeme v pátek 5.5. doma na Vrahu. Ukažte se! Ctib

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek