Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

Nechápu, co myslíš tím Bontonlandem...

Nechápu, co myslíš tím Bontonlandem...

Rekomando Shop: Josef Jindrák (Polí5) a Míra Pátý (Day After)

autor: maxim opulent | 26. 07. 2010, 20:24:29 | návštěv: 8348 | reakcí: 3

Jak se na vás tak dívám, asi nebude náhoda, že jste přibližně stejně staří. Co bylo určující, že jste se vydali směrem obchodníka-kulturního zprostředkovatele? Jsou tam nějaké jasné záseky, nebo to byla jen souhra okolností?
JJ: Já jsem ročník 1970, Míra tuším o něco málo mladší. Samozřejmě v určitým věku je člověk ochoten dělat věci, co by mu zamlada ješitnost či nezkušenost nedovolila, ale stářím se objevuje i jistá konzervativnost...

Mezi patnáctým a osmnáctým rokem života začala fascinace literaturou a bigbítem. Nebylo zbytí, musel jsem se nějak zapojit, ale literární tvorba mi moc nešla a co chci dělat za muziku, jsem pochopil až za dalších patnáct let. Takže mi zbývalo jen nasávat a podporovat ty, co to umí. To mě začátkem devadesátých let dovedlo k vytvoření jakéhosi neosamizdatového vydavatelství Manuzio. Chtěl jsem vydávat hlavně sborníky a poezii mých vrstevníků, neb to vlastně nikdo soustavně nedělal. Ale i to DIY něco stojí, tak jsme začal v tehdejších výprodejích skupovat ve velkém zajímavé tituly. To ještě neexstovala firma Levné knihy. Krachovaly krámy, měnily se distribuce a za korunové položky se daly sehnat věci, které jsou doteď sháněné a už dvacet let nevyšly. Přirazil jsem si malý rabat a šířil to dál. Cílem bylo koupit bazarový počítač, papíry a začít dělat sazbu a doma vázat brožurky. Abych na to vydělal, musel jsem toho prodat neuvěřitelné množství, protože mi bylo trapné si přirážet více jak 100% (když jsem nakoupil za pět, prodával jsem za devět). Takže nakonec jsem se musel starat více o ten prodej než vlastní vydávání. Přitom jsem ještě chodil do normální práce.

Teprve kolem roku 1997 se otevírala Dobrá trafika, kde měl osvícený majitel smělé vize, že by tam mělo být i kvalitní knihkupectví a muzika. Kamarád mě doporučil a tak jsem to vedl já. Ovšem ani ne po roce jsem před změnou majitele odešel. Navíc se ukazovalo, že ta vize byla příliš smělá a Dobré trafiky se chytly a začaly vydělávat až s příchodem pragmatika. Nechtěl jsem se vrátit do výroby a napadlo mě, že si splním sen pracovat v hudebním nakladatelství. Vždy jsem obdivoval Black Point (jsa věrný čtenář Vokna) a šel jsem se ucházet o práci tam. Šíma mě vzal okamžitě. Vydržel jsem u něj osm let a byla to velká škola. Postupně jsem střízlivěl a ke konci to už zase byla jen "továrna" a práce pro nějakého šéfa, kde seberealizace byla minimální. Pohár trpělivosti se plnil a drobný incident nakonec byl tou poslední kapkou k dost ošlivému odchodu.
Teprve v té chvíli jsem si naplno přiznal, že mohu fungovat jen sám za sebe a jediná cesta je být samostatný. Naštěstím mám doma velkou podporu manželky, a když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden známý chce pustit knihkupectví, bez velkého rozmýšlení jsem ho převzal. Byl to dost drsný začátek, doma zrovna čerstvě narozené druhé dítě, žena na mateřské, ani koruna na účtu... Do toho rozjíždět nový krám... Musel jsem chodit po večerech balit balíky, abychom měli vůbec na jídlo. Tak nevím, nakolik jsou to záseky či souhra správného místa a času, asi obojí.

M-5: Já jsem měl v osmdesátém devátém ideální věk. Bylo mi 18, měl jsem po škole a byl jsem punk, kterému se otevřel svět. Byla to opojná doba, kdy se porevoluční nadšení umocnilo možností se realizovat. Otevřely se hranice, první koncerty zahraničních kapel, konfrontace s paralelní subkulturou, která byla prakticky soběstačná a fungovala nezávisle na mainstreamu. Rozuměj, underground fungoval před revolucí i u nás, ale pod těžkou dekou a ta najednou spadla. Viděl jsem kapely, které si bookovaly vlastní turné, vydávaly vlastní desky, zakládaly nezávislé značky, a distribuce, které dokázaly suplovat celý mainstreamový systém. Celý svět byl pokrytý sítí podobných lidí, kteří si dělali svý a já chtěl být její součástí. Začal jsem tisknout trička, nabral od Martina z Malarie kazety a fanziny, začal jsem vyměňovat nahrávky s podobnými distribucemi a ve chvíli, kdy se mi věci nevešly do baťohu, co jsem vozil na koncerty, udělal jsem první katalog, to mohlo být v roce 1991. Od tý doby dělám prakticky pořád to samý.

V tomhle případě neplatí, že každý stereotyp je zabiják?
M-5: Ne, mě to pořád baví.

Day After mám za největší a nejúspěšnější distribuci hc-punkové muziky u nás, která má jméno po celé Evropě, Polí pět je zase nečekaný prostor pro alternativu, hlavně tu DIY. Nemůžu se zbavit dojmu, že jde o spojení VELKÉHO a MALÉHO, když se podívám na historii, předpokládaný obrat, renomé, „popularitu".
JJ: Tak to je, vedle Day After jsem jen ubohý kramář. Na druhou stranu Day After má jméno hlavně kvůli tomu, že tu kontinuálně funguje několikanásobně delší dobu než já a známý je více jako distribuce či vydavatelství. Ale obrat vlastních maloobchodních pražských prodejen jsme měli nakonec velice podobný a dokonce si myslím, že v mých malých podmínkách jsem byl v lecčems úspěšnější. Ono to nemá smysl porovnávat, ale dám příklad. Sebrané básně Vratislava Effenbergera, jedné z nejzásadnějších postav českého surrealismu, se celkově v celé republice u prestižního vydavatele prodalo jen několik desítek kusů, u mě dva. To považuju za větší sukces než prodat stovky Franz Ferdinandů či Dead Kennedys...
Hlavní výhodu pocítí zákazníci, budou mít vše pohromadě. Mě na lidech záleží, takže je to velká výhoda. Samozřejmě bych byl rád, abychom si navzájem i "vyměnili" svoje zákazníky, ale to se třeba vůbec nemusí stát. Je možné, že pro jednoho či druhého to spojení bude výhodnější, ale to se prostě nedá odhadnout a nakonec i kdyby to tak bylo, zbyde aspoň výhoda společné režie. A to není zanedbatelná položka.

M-5: Nelze srovnávat Day After a Polí5 už z toho důvodu, že zatímco u Josefa je prodejna podstatou jeho činnosti, pro mě je to spíš hedonistický počin, kterým si plním sen, a podstatu naší činnosti tvoří distribuce. Co se týče samotných obchodů, myslím, že je to spíš naopak, a Day After je ten menší brácha.
Já jsem o tom, pro koho z nás bude spojení výhodnější, vůbec nepřemýšlel. Já doufám, že tímhle spojením vytvoříme v Praze prostor, který bude přitahovat lidi se zájmem o okrajovou kulturu a vznikne tak centrum, kde se budou potkávat. To je pro mě důležitý, protože sám jsem stejný pomatenec.  Stejně důležitá je pro mě i záruka toho, že můj partner i obsluha obchodu bude mít pro tyhle lidi pochopení. Mám za sebou zkušenost, kdy to takhle ideálně nefungovalo, a vím, jak je tohle pro podobný podnik důležitý.

Nemáte třeba obavy, že se budete jeden druhému dívat pod ruce, pro koho je spojení výhodnější?
JJ: Slibuju si od té aliance, že se nám podaří vytvořit úžasný prostor, do kterého budou lidi rádi chodit a vezmou jej za vlastní, jinak to celé nemá smysl. Nespojujeme firmy, spojujeme úsilí nabídnout své věci v dobře vedené prodejně a ne jen v nějakém nehmotném internetu, kde si knihu nelze ani prolistovat, přičichnout...

M-5: Já jsem o tom, pro koho z nás bude spojení výhodnější, vůbec nepřemýšlel. Já doufám, že tímhle spojením vytvoříme v Praze prostor, který bude přitahovat lidi se zájmem o okrajovou kulturu a vznikne tak centrum, kde se budou potkávat. To je pro mě důležitý, protože sám jsem stejný pomatenec.  Stejně důležitá je pro mě i záruka toho, že můj partner i obsluha obchodu bude mít pro tyhle lidi pochopení. Mám za sebou zkušenost, kdy to takhle ideálně nefungovalo, a vím, jak je tohle pro podobný podnik důležitý.

Myslíte, že klasický klient Day After už někdy slyšel o Polí5 a naopak?
JJ: Ono jde spíš o to, že spousta lidí, co by měli, nezná ani jednoho z nás. Společně zmůžeme víc, už během prvního týdne se ukázalo, že máme spoustu společných zákazníků, navíc Mírovo zboží jsem vždy objednával poměrně ve velkém. A k muzice knížky patří. Jistě, leckjaký ortodoxní punker ohrne pysk nad nějakým obyčejným čtivem, co mám pro obživu pro místní sousedy či současnou modernou, ale Dějiny českého anarchismu od Tomka by jej zajímat měly a nebývá to moc vidět v HC obchodech, neb jde o historickou publikaci. Ale nepodceňujme punkery, sice většinou nemají peníze, ale vědí, co chtějí a jsou ochotni tomu (na rozdíl od ostatních) i něco obětovat. A nakonec ono je dneska zavádějící považovat Day After jen za punk/hc firmu. Minimálně třetina katalogu je spíše alternativní až folková. A to mě vždycky zajímalo.

M-5: Asi by ses divil, kolik lidí chodilo do obou krámů zároveň. Víc zákazníků, kteří o Day After neslyšeli, má asi z podstaty věci jako knihkupec Josef a doufám, že naše spojení neodradí případné starší ročníky nebo normální populaci. Obecně si myslím, že většina našich zákazníků se mezi sebou v pohodě srovná a velká část to naopak uvítá a tahle kombinace dokáže oslovit víc lidí než dva samostatné krámy.

Proč spojení? Přijde mi to jako taková "baťovská" strategie, přitom dneska každý jede na vlastním pískovišti. Může si dneska „podnikatel" dovolit neměřit svůj podnik jinak než z hlediska peněz?
JJ: Spojovat k něčemu konkrétnímu své síly je obecně rozumná lidská schopnost. Většinou to nedovolí vlastní egoismus. Oba jsme asi dost těžký solitéři, ale po těch letech a v dnešní době jsme oba museli uznat, že to je možná a rozumnější cesta, jít spolu. Spojení neznamená vždy jen zjednodušení, musíme vnitřně řešit různé systémy provozu, což je práce navíc. Ale z hlediska zákazníků by to mělo být výhodnější.
A nakonec - spojujeme jen hmotnou prodejnu. Jinak si jdeme vlastními cestami, necháváme si vlastní zásilkové služby, oba své vydavatelství etc, naše samostatné firmy jako takové fungují dále.
Už na začátku jsi ke slovu obchodník přidal slovo zprostředkovatel. Myslím, že to je přesně to, co má smysl pro nás oba. Pokud bych to všechno měl poměřovat penězi, tak za 12hodin práce každý den (o víkendech tedy většinou méně, jen tak 4) by to nikdo nedělal, neb hodinově je to mnohem menší sazba než minimální plat. Ale člověk je svoboden a dělá, co jej baví a čemu snad trochu rozumí. To se dost dobře ekonomicky nedá převézt na koruny.
Vždy se cítím poněkud nepatřičně, když na nečem "vydělám" více, než jsem čekal. On ten obchod a kultura spolu zase až tak úžasně nekoexistují. Myslím, že úplně nejlepší by bylo zřídit nějaké nevýdělečné družstvo, člověk by pro něj byl zaměstnán, finance by byly zcela průhledné a bylo by hotovo... Ale až takový vůl nejsem, abych nevěděl, že tyhle "socialistický" způsoby fungujou spíše náhodou. Člověk by se musel podřizovat většině, samé dohadování a hledání kompromisu, na to nemám žaludek. A nakonec vyhlídka, že o to, čemu člověk obětuje život, může snadno přijít - to raději vždy sám...

M-5: Pro mě je spojení s nějakým partnerem nutností, protože nejsem z Prahy, Josef zase potřeboval někoho, kdo se bude podílet na nákladech s rekonstrukcí prostoru. Tohle jsou asi zásadní důvody, proč jsme začali uvažovat o spojení. Teď je důležitý dokázat využít všech výhod, které tahle aliance nabízí, a naopak překousnout všechny komplikace, které spojení přináší. Oba jsme zvyklí si dělat věci po svým, takže oba musíme dělat kompromisy. Pokud se chceš bavit o finanční stránce, hlavní přínos je asi to, že jsme dokázali provést zmíněnou rekonstrukci a podělíme se o náklady na provoz.

Jasně že peníze jsou důležitý, je to pohon, bez kterého by žádný podnik nefungoval. Není nic špatnýho na tom, vydělávat peníze. Možná že i podobným krámem s knížkama a deskama můžeš vydělat peníze, ale určitě ho nemůžeš provozovat jen pro peníze. Desky v obchodě musí prodávat stejnej magor jako ti, kteří si je chodí kupovat. Kdybys někdy viděl, jak to v krámu vypadá, když se takových lidí pár sejde, pochopíš, co tím myslím. Za sebe si dokážu představit, že budu desky prodávat až do důchodu, ale vím, že ve chvíli, kdy se přestanu zajímat o to, co prodávám, je čas skončit.


Mám si představovat něco jako „underground-punkový bontonland"?
JJ: Bontonland? To asi ne, to je továrna na peníze, tomu je vše podřízené, i když tam mají tuny skvělých věcí. Tudy bych se nechtěl ubírat. Ale velká prodejna ano. Copak je někde jinde v republice, potažmo vůbec v našich středoevropských končinách nějaká prodejna o 140m² zaměřená na alternativy a okrajové žánry?

M-5: Nerozumím tomu, co myslíš tím Bontonlandem. Jako velikost nebo že tam mají všechno, je jim fuk, co prodávají nebo že to mají marketingově zmáknutý? To asi nebude náš případ...  Ale i v Bontonlandu dělají lidi, kteří rozumí tomu, co prodávají. Nezavrhoval bych Bontonlandy v době, kdy síť jednotlivých krámů s hudbou prakticky přestala existovat.


Bontonlandem jsem myslel všechno to, co jsi řekl, taky jsem tam chodil, není to primárně škodolibá otázka. Na druhou stranu - nenahrává vám právě to, že sítě kamenných obchodů jsou prakticky rozmetány (mimo větší města určitě)? Lidi by mohli přijít hledat desky k vám... Jakou konkurencí jsou CD bazary?, třeba nabídka v Krakovské svého času byla přímo zdrcující...
JJ: Normální krámy s muzikou jsou vskutku skoro rozmetány, to je pro nás samozřejmě výhoda. Bazary jsou jistou konkurencí, ale nijak zásadní. Jestli obchod s muzikou něco ohrožuje, tak je to stoupající nechuť nových generací mít doma nějaký nosič, prostě jim stačí mít jen datové verze... Ale nad tím bych nějak neplakal, prostě třeba budeme mít takový retro sběratelský obchod pro pamětníky.

M-5: Já to obrátím. Většina krámů je rozmetána, protože rapidně ubývá lidí, kteří mají potřebu si hudbu kupovat. Ti, kdo zbývají, možná budou vyhledávat podobné krámy jako je Rekomando. Řekl bych ale, že z toho nijak profitovat nebudeme. Naše zákazníky většinou zajímá něco jiného než prodávaly běžné obchody s CD a naopak, zákazník, co tam chodil nakupovat mainstreamové věci, u nás asi taky nepochodí. Náš krám nezaplní nějakou díru na trhu, a to i kdyby chtěl.
O CD bazarech jsem nepřemýšlel, nevzpomínám si, jestli jsem v té Krakovské někdy byl. Občas jsem chodil do vinyl sekáče na Národní, než se přestěhoval.  Do vinyl bazarů chodím rád,  vždycky si něco koupím. U nás to zatím moc nefunguje, protože není zas tak moc z čeho brát, ale líbí se mi, když desky kolujou. Nemyslím si, že je to konkurence. V bazaru nebo v antikvariátu si většinou kupuju staré desky, doplňuju mezery. Ale obchod je postavenej na aktuální scéně, je pro lidi, co se aktivně zajímají o dění a jdou po nových věcech. Ideálem je obchod s decentní 2nd hand sekcí!

Josefe, ty jsi kdysi řekl, že teprve první tři roky fungování ukážou, jestli to má smysl, nebo ne...
JJ: S těma třema rokama je to základní ekonomická poučka - to je prostě čas na zavedení nějakého podniku - prodejny. Mě na ten třetí rok dorazila krize, takže musím počkat, až skončí, abych se dověděl, jestli tomá smysl. Jestli je člověk schopen se něčím takovým uživit, nepřijít o zdraví a nevyhořet. Na druhou stranu nelze celý život rýt rypákem v zemi, abych si nevydělal ani na důstojný důchod, takže pokud bych si neměl vydělat ani na základní věci jako nájem, jídlo apod., tak několik let hrdinství stačí a vrátil bych se nějak do nenáviděného výrobního procesu.

Ale mám pocit (jistota neexistuje), že tu ten potenciál udržení se je. Já myslel, že na balení balíků budu muset chodit celý první rok a ono stačilo jen pár měsíců, pak už jsem se držel sám a nebýt krize, měl jsem stále stoupající tendenci, mohl jsem si dovolit větší  libůstky, začal jsem objednávat přímo od zahraničních vydavatelů, abych srazil nehorázné ceny konkurence, dokonce jsem vydal luxusní vinyl. Tohle všechno jsem musel s krizí opustit, ale držím se velmi vyrovnaně, pouze se přestal zvyšovat růst, což je vlastně zázrak a tedy nejlepší signál, že by to mělo jít.

Z čeho vycházejí názvy vašich podniků?
JJ: Polí5 je z povídky Ladislava Klímy "Jak bude po smrti". Zhudebnili to pak mí oblíbení Plastic People. Ten název jsem vlastně zdědil po předchozím nájemci, ale ztotožnil jsem se s ním velmi dobře. Do té doby jsem používal Manuzio z knihy Umberta Eca (tam figuruje jako podvodné vydavatesltví, ale je to odkaz na renezančního vydavatele Alda Manuzia).

M-5: Day After - dvojsmysl vyplývající z euforie počátku 90's. Reakce na katastrofické vize, něco jako že po velkém třesku bude další den. Každý si ale myslí, že je to podle toho filmu, takže vedle jak ta jedle.


O Day After se začalo více mluvit v
souvislosti s Franz Ferdinand, kterých jsi byl výhradním distributorem u nás, pokud se nemýlím? Opeřil ses na tom, nebo s takovou kapelou to u nás ani není možné (než se dostanou pořádně do povědomí, převálcuje je jiná britská kytarovka)?
M-5: Přínos titulů jako je Franz Ferdinand není ani tak finanční (i když na Franz Ferdinand jsme nějaké to peří natrhali) jako marketingový. Dostaneš se do obchodní sítě, do tisku, TV. Díky úspěchu Franz Ferdinand jsme dokázali podobné věci v menším zopakovat s CocoRosie, Gogol Bordello, Pattonem a pár dalšími. Jinak je to ale podobné jako u Josefa, podstata úspěchu je "síla v množství". Pokud máš několik tisíc titulů, kterých dokážeš prodat deset až sto, je to důležitější, než vystřelení jednoho titulu do mainstreamu.

Máš Josefe taky takového „černého koně"?
JJ: V mých podmínkách těch koňů musí být víc, aby to mělo vůbec význam. Mě živí ten drobný souhrn jednotlivin. Ale občas se souhrou náhod podaří dostat od nějaké kapely do distribuce něco, co vydala vlastním nákladem a tedy mám jistou negarantovanou exklusivitu a tedy i o něco vyšší výdělek - to se povedlo třeba u Hm nebo prvních Please The Trees. Nebo se mi podaří sehnat a koupit zbytkový náklad nějaké pro mě důležité knihy (Josef Šafařík, Reynaldo Arenas, Homér Ambrož, Pavel Zajíček apod). Což vlastně nejsou žádní černí koně, zisk je z toho minimální, ale to nadšení lidí, kteří to pak seženou jen u mě, za to stojí.

Že si zakládáš na potěšení sběratelů potvrzuje i tvoje Edice Polí5, ta nabírá sílu a směr a drží si lajnu krásných kartonových originálů, dokonce jsi vydal na vinylu Jindru Holubce - není to u nás donkichotská snaha, kolik lidí to dneska zajímá?
JJ: Mě nezajímá, kolik lidí to zajímá :-). Don Quijote zblbnul z nekvalitní četby, já vycházím z reality - moje věci si asi moc lidí kupovat nebude, ale jsou skvělé a je nutné je vydat a starat se o ně, nabízet je lidem. Proto jsem vymyslel edici, která je levná, nemusí se do toho vrážet zbytečně velký kapitál - obyčejný, ale edičně stylově obal a CD jsou vesměs vypalovaná s ručním potiskem  (Jindra Holubec byl luxus, takový splněný vydavatelský sen - vinyl, ke kterému se zdarma dává to samé na CD, abyste si to nemuseli složitě kopírovat třeba do auta; to už teď dělat nemohu, to byl výdělek ještě z předkrizových vánoc). Ale některých mých titulů se prodalo dost přes stovku, to považuju za velký úspěch.

Jak dlouho ti trvá vyrobit jeden kartonový buklet a o jakém nákladu se bavíme u každého titulu?
JJ: Náklad CD-r se odvíjí od zájmu. V prvním vrhu jich udělám 20-50, a pak se podle potřeby dodělávají další cca po 10-15 kusech. Někdy zůstane u té základní série, někdy se to vyšplhá až na 200ks (průměr je tedy zhruba stovka). Často jde ale o limitované vydání (222 nebo 333ks a CD jsou číslována). U lisovaných titulů dělám minimální náklad, tj 500ks (100 je určeno na promo, 400 jde do normálního prodeje).
Jednu sérii vyrobím zhruba za večer, pustím si Simpsonovi a během cca deseti dílů potisknu CD, nařežu obaly a polepím krabičky (taky záleží jak který titul, někde je složitý booklet a to pak trvá déle). Ale taky se to musí někdy vypálit a vytisknout papíry...

Day After fungoval rovněž jako label a jednu dobu to vypadalo, že nebude mít hranice, začaly se objevovat známé zahraniční jména jako Robocop Kraus nebo Endstand, taky tu byly luxusní vinylové lisy Lvmen...
M-5: Vydavatelskou činnost jsem utlumil z několika důvodů se společným jmenovatelem - má éra jako vydavatele skončila. V současnosti se vše přesouvá na internet, což mě vůbec nezajímá. Síť distributorů a labelů, pomocí kterých jsme prodávali naše tituly, už neexistuje a pociťují to mnohem větší značky než ta naše. Myslím, že i poslední desky Robocop Kraus na Anti se prodalo míň kusů než desky na Day After. Té se prodalo cca 10 000 ks, což na tu dobu nebylo nic převratného.

Nic převratného? Jaký byl teda náklad?
M-5: Mluvím o roce 2002, kdy ještě neexistoval I-pod, download hudby a tak, v té době bylo běžné prodat několik tisíc kusů od titulu. Pokud jde o celkový náklad, ten víceméně kopíruje prodej s přesahem pár set kusů. Většina indie labelů začíná s relativně nízkým nákladem (většinou to bylo 1000x LP a 1000x CD) a titul následně dotiskuje dle potřeby.
Dalším důležitým aspektem je, že zatímco já jsem stále starší, kapely si udržují průměrný věk někde mezi 25-ti lety. Osobní aspekt hrál podstatnou roli - prakticky všechny kapely na Day After jsem znal a přátelil se s nimi. To je nyní s MySpace generací problém.
Já jsem navíc nikdy nesdílel to uspokojení z procesu výroby titulu, o kterém mluvil Josef. Mě uspokojovalo nějakou kapelu objevit, a pak jí dokázat dostat do povědomí. Tohle si můžu lehce splnit i nyní bez toho bolestivého procesu, jakým je výroba desky. Dobrých desek, které lidi neznají, vychází spousta!

JJ: To uspokojení z výroby sice mám, ale je neoddělitelně spojené s tím, dostat tu nahrávku mezi lidi. Na internet to může dát každý, ale je to kapka v oceánu. Drtivá většina se v něm utápí nebo v něm ani moc nechce plavat. Takže chci dát té nahrávce punc výjimečnosti, hmotného stavu, vytvořit v tom oceánu ostrůvek, který se snad nalezne snadněji. A je pravděpodobné, že beze mě by to možná ani nebylo nebo zůstalo jen na webu. Do hodně obecného povědomí se ty svoje věci ale ani dostat nesnažím - protože prostě nejsou pro většinového posluchače. Jistě neexistuje ani tolik lidí, kteří by byli schopni je vnímat a pochopit (nerad bych se někoho dotknul, já taky nejsem schopen leccos přijmout, každý má své omezení).

Day After, když sem na něj před lety přišel, disponoval katalogem, který bral dech. Jak je možné mít několik tisíc anotací takřka ke všem nabízeným položkám?

M-5: V tom nejsou žádné čáry. Pokud je po dlouhá léta psaní recenzí na desky jednou z hlavních náplní tvé práce tak se to rychle nasčítá. Mimochodem, to je jedna z věcí které mi v současnosti chybí. Radši bych psal recenze než trávil hodiny kancelářskou prací.

Vyprodaly se postupem času věci, které jsi vydal? Nebo takhle: byly to obecně tak žádané věci, že se zaplatily náklady? Kdo byl tahounem značky - Lvmen?
M-5: To je individuální, část titulů se vyprodala a já je z nějakého důvodu (většinou po rozpadu kapely) dále nedotiskl. Část titulů jsem průběžně dotiskoval, takže jsou stále skladem, část titulů je skladem, protože se nevyprodala ani první edice. Náklady se pokryly až na pár výjimek u všech titulů. Největší finanční propadák byl titul kapely, které jsem zaplatil nahrávání alba, ale titul nakonec nevyšel, protože jsem se mezitím rozhodl vydavatelskou činnost utlumit. Jinak si nemyslím že by značka stála na jednotlivých tahounech, ale desky Lvmen byly určitě v Day After katalogu důležitým titulem, stejně jako tituly Endstand, 1000 Travels Of Jawaharlal, Robocop Kraus, Sunshine, Engine Down, 4 Walls Falling, Lifetime nebo Kritické Situace.

S kým nejvíc spolupracujete v rámci tuzemské kultury, k čemu inklinujete? Myslím že Josef se asi dívá směrem k His Voice, Klangundkrach, Mezi ploty etc. a Míra zas Silver Rocket, Insane Society, Fluff ...?
JJ: Mě zajímají solitéři, neobvyklé věci, osobitost přednější techniky, samozřejmě nejvíce trpím na tu naši českou kotlinu. Přeci jen jsem tu doma, mám pocit, že tu naši historii, kořeny, souvislosti, to, co nás tvoří z valné většiny, ať už chceme či nechceme, mohou vyjádřit zase jen domorodci. Tím nechci říct, že mě nezajímá i světová scéna, zajímá, hodně, taky mě formovala a spousta věcí je nadčasová i nadprostorová, ale srdcem jsem doma, takže česká scéna je moje specializace. V HisVoice nacházím nejvíce pochopení i podnětů, ale je to jen díl velkého koláče. Myslím dokonce, že i Silver Rocket jsou má doména, dělám jim roky oficiální distribuci na další krámy. GNU, ale hlavně OTK jsou nejdůležitější český kapely posledních deseti let. Velmi to propaguji pro frankofoní novináře a zákazníky, kteří si mě tak oblíbili, že mě zařadili do průvodce Routard.
Nejvíce spolupracuji s Guerilla Records (dělají hlavně starý český underground), velmi těsné vztahy mám i s Indies, byť můj hlavní zájem tvoří jen část jejich katalogu, ale hrají v tom roli i osobní kontakty... V neposlední řadě jsou pro mě důležití lidi okolo Ears And Wind (Vetus via a Sopel - jmenovitě Igor Fido Látala  Jaroslav E. Frič) - ani ne tak významně kvůli obchodu jako spíše kvůli souvislostem, pořádají skvělý festival Krákor a neuvěřitelně pravididelně každý čtvrtek komponovaný večer  (jsou z Brna, takže o nich nikdo neví). A nesmím zapomenout na Divus - vydavatel časopisu Umělec, dělám mu i distribuci a SdCh, pravděpodobně největšího básníka naší genrace, který se ve své skromnosti nikam necpe a tak jej nikdo nezná (paradoxně mu vyšli nejdříve jeho komiksy, ale chystá se k vydání jeho zásadní divadelní dílo - vřele doporučuji!).

M-5: Já nemám, na čem bych s někým v CZ nějak hlouběji spolupracoval, kromě věcí okolo koncertů a distribuce jednotlivých titulů mě nic nenapadá, protože podstata mé činnosti je v kontaktu se zahraničím, v tomhle ohledu jsem kosmopolitní. Odkud kdo pochází, pro mě není až tak důležitý.  Respekt si zaslouží každý, kdo něco dělá, do mé familie patří Silver Rocket, Scrape Sound, Lakmé boys, pražská parta okolo Ivana a Banána, Loser Crew Brno a další borci.

A ty zahraniční kontakty?
M-5: Import a export tvoří velkou část naší činnosti, jsme v kontaktu s většinou vydavatelství a distribucí, které se pohybují v indie scéně. Vše kromě dance music a ska. Haha. Nejvíc peněz od nás dostávají značky jako Relapse, Southern Lord, Fat Wreck, Drag City, Sub Pop, Revelation, Deathwish, Bridge 9, Hydrahead, Alive, In The Red, Constellation, Dischord, Alternative Tentacles, Ipecac, Neurot, Matador, Temporary Residence, Touch And Go a další.

Polí pět na tomto poli hodlá orat?
JJ: Na cizinu mám kontakty malé, a když už ano, nemám moc sil a nakonec i kapitálu, abych to mohl zužitkovat. Je to taky důsledkem mého jazykovýho handicapu - prakticky se domluvím jen doma, možná v Rusku. Ale velmi jsme se skamarádili  s Polákem Michalem Slomkou (kunshistorik, zabývá se hlavně komiksem, ale připravil české číslo prestižního časopisu Czas Kultury, ke kterému jsem dělal sampler českých kapel; podařilo se nám pár kapel dovézt sem a pár zase do Polska). Polsko jako takové jsem si vůbec oblíbil a lecjaké CD objednávám spíše od polských než českých distribucí. Na jaře jsem navázal spolupráci s americkým distributorem Rhino Rec., dělají reedice jazzových nahrávek na vinylech a díky přímému kontaktu jsem to měl o třetinu levněji než ostatní a ještě jsem to posílal na další krámy, bohužel nemám dost kapitálu, aby se to mohlo rozvíjet slibněji. Pár kontaktů mám na zahraniční novináře, protože je zajímala moje edice, u některých mých titulů vyšlo více recenzí v cizině než doma (třeba venku dvě a doma jedna :-)). Ale nemám moc čas to utužovat, jaksi mě více zaměstnává knihkupectví.

Kolik podniků srovnatelných s DA funguje po Evropě? Abych si udělal představu o té síti... Potkáváš se s nimi někde?
M-5: Myslíš srovnatelných velikostí nebo zaměřením? Po Evropě existují stovky, možná spíš tisíce labelů a distribucí nejrůznějších zaměření i velikostí. Prakticky každá kapela, která si vydá vlastní desku, ji s jinými povymění a pak na koncert tahá krabici s deskama, je součástí globální sítě složené z lokálních buněk, které jsou spolu navzájem propojeny. Se spoustou z nich se samozřejmě znám a potkávám je na koncertech, turné, festivalech. Takhle to ale funguje ve všech subkulturách, viz sraz Hell's Angels na Džbánu.


Jak se díváte na krizi, spíš tu kulturní nebo duchovní, není to jen mediální tlačenka? Vinyly jedou, koncertů jako nikdy předtím a hrajou u nás špičkové kapely, promotérská DIY síť je hustší než nové silonky, vznikl časák Full Moon, který je  mimo kategorie hudební publicistiky
...

JJ:  Svět se mění, ale to snad dělal vždy. Možná ne tak rychle. Nemám pocit, že by někdy bylo výrazně lépe či hůře (kulturně i duchovně). Ty desky a knížky jsou jen produkty, je dobře, že je toho tolik, ale důležitější je reflexe, společenský záběr. Bez odstupu se to těžko analyzuje.

Koncertů se děje opravdu hodně, ale na druhý pohled to není takový zázrak, v polovině devadesátých let to byla oproti dnešku poušť. Ale je nutno si uvědomit, že Češi tu znali jen hvězdy (byť alternativní), na méně známou kapelu nebyli ochotni jít, neb 450,- za vstup dneska a před patnácti rokama byl setsakra rozdíl. Taky vyrostla nová generace, která je ochotna si ty akce dělat sama (AM180, SRR), to tu dříve taky nebylo a muselo se prostě časem vytvořit... Ty lidi, co to pořádají, ale taky chodí na koncerty, postupně museli dostudovat, začít vydělávat a ty svoje peníze pak být ochotni někde utápět... Vinyly se dneska vezou na módní vlně a taky na tom, že nosič jako takový přestává mít význam, hodně desek se natáčí jen pro internet. Před dvaceti rokama stál obyčejný kazetový čtyřstopák dvacet tisíc (dvě-tři výplaty) dneska si za stejný peníz pořídíš velmi dobrý počítač na úrovni studia a s celým orchestrem. Takže tvorba je jednoznačně snadnější. A tím, jak se scéna tříští, přestávají být důležité světové hvězdy a přichází na řadu i ty lokálnější. To všechno je jednoznačný přínos. V hudbě se o žádné krizi mluvit rozhodně nedá.
Full Moonu držím palce. I když by se našly dílčí výhrady, srdce se tetelí, že se to někomu podařilo. Ale zachoval bych chladnou hlavu - počkejme si ještě na pět čísel a uvidí se, jestli si jej Češi vůbec zaslouží a jestli si udrží svou linii.
Podivnější situace je na knižním trhu, knih vychází víc a víc, ale při bližším zkoumání zjistíš, že vydavatelé jsou nuceni chrlit větší množství titulů, protože se jim stále prodává méně a méně nákladu a cena stoupá. Kam to může vést, těžko říci. Vypadá to, jakoby lidi nechtěli už tolik číst kvalitní věci. Jistěže knihy nezaniknou. Ale možná sestoupí k nám do podzemí.

M-5:  Nevím. Změny v hudebním průmyslu jsou tak překotné, že se dá těžko předvídat. Vím jen, že stávající model nemůže dlouho fungovat. I když vychází čím dál víc vinylů, určitě to nezacelí rány po propadu prodejů CD a to je průser, protože tam labely vydělávaly peníze na svůj provoz. Díky tomu také vzrůstá tlak na cenu vinylů, protože se tam musí promítnout náklady na produkci a studio. Doba nahrává všem kapelám, které jsou schopny nahrát si svou hudbu v domácím studiu a fláknout jí na internet, ale nahrát dobrou rockovou desku lze pořád jen ve studiu, které stojí peníze. Zatím to vypadá, že čím dál menší počet hudebních fanoušků bude doplácet na čím dál větší počet lidí, kteří dělají clik-clik-clik.

Často přemýšlím nad tím, jestli dnešní digitální svět je pro duchovno spíš přínos nebo neštěstí. Dlouho jsem měl tendence přehlížet novou internetovou generaci. Myslel jsem, že snadnost, s jakou se ke všemu dostanou, vede nutně k nezájmu. Dneska každý, kdo má Ipod, může mít větší přehled než já, který jsem své znalosti získával 25 lety sbírání desek. Otázka je, v kom hudba zanechá hlubší stopu. Na druhou stranu se nechci dostat do pozice toho, kdo bude tyhle lidi odsuzovat, třeba o to víc chodí právě na koncerty. Je taky ohromující jak rychle se dokážou lidi sdružit a najít přesně to co chtějí. Beru to tak že je to nová generace která nemá fyzickou potřebu hudbu nebo knížku vlastnit a s námi nemá zas tak moc společného. My jsme zde pro lidi kteří musí obětovat čas, námahu a peníze a odměnou jim je to že si odnesou něco v ruce. Knížku, desku nebo CD. Tenhle svět je mi rozhodně milejší.

Generace Silver Rocket  jako jedna z posledních před zánikem hmotných artefaktů, takoví dinosauři digitálního věku...
JJ: On ten zánik ale nebude 100%, nějaká komunita tu jistě zůstane a nejen kolem SR.

M-5: Přesně tak, celá tahle subkultura se skládá z menších uskupení a part, každá si jede to svý a navzájem se ve větší nebo menší míře prolínají. Podobně jako Silver Rocket to maká i v metalu, punku, technu, hip hopu. Někdo tvoří, někdo se veze. Slovy klasika: "tvrdé jádro, měkký obal".

Oba máte něco jako „doprovodné sekce": DA prodej triček a té přidružené hudební veteše, P5 zase staví na knihách a na fair trade výrobcích. Jedna položka vydělává na tu druhou?
JJ: I když mám hudební edici a nabídku té české scény na CD/LP, cítím se čím dál více spíše jako knihkupec. Toho doplňkového sektoru mám víc, ale základ jsou knihy a CD, byť ty fair trade kafe a čokolády jsou stále oblíbenější. U mě žádná položka nevydělává na druhou, všechny svým dílkem poskytují výdělek, a i když je třeba antikvariát nepříliš významná položka, bez ní bych to pocítil. Když už se stane, že vydělám potřebuji k životu, obratem to vrážím buď do vydavatelství nebo do zboží, které bych jinak, kvůli menšímu zájmu, neobjednal.

M-5:  Minulý rok jsme ještě se dvěma společníky rozjeli Day After Prints, což je značka zaměřená na výrobu a prodej autorizovaného merchandise. Víceméně se spojily síly Čepice, který pro kapely zajišťuje tour servis a trika na turné, Cvaldy, který se spoustou kapel jezdí, a mě, který mám na starost distribuci. Pro všechny z nás je to víceméně doplňková činnost, vyplývající z našich hlavních aktivit, podstatou je prodávat trika zajímavých kapel, co se jinak blbě shání, a kapelám dát férový podíl z prodeje.

Budou součástí Rekomando nějaké boční aktivity, myslím jako P5 dělalo vernisáže, čtení a koncerty... Diskuzní pořady nebo nezávislou televizi? Přímé přenosy newyorské opery?
JJ: Oba jsme se shodli, že v Rekomandu by měli být komorní koncerty apod. Míra s Banánem jsou do toho tedy natěšeni více jak já (nemají tu zkušenost, když jsem se poslední rok musel starat hlavně o samotný provoz a tyhle akce okolo ubíraly síly a hlavně čas a zájem ani odezva byly neadekvátní vložené energii všech zúčastněných).

Ovšem ten velký prostor k tomu vybízí, dříve jsme musel autory lámat a shánět, teď už se mi sami nabízí. Takže pokud by mě to nemělo moc zatěžovat, jsem rozhodně pro. Ovšem u těchto věcí je důležitá pravidelnost a nějaké dání o sobě vědět, udělat něco jednou, dvakrát, pětkrát nic není, umění je mít program na celý rok a to bych si slíbit netroufl.

M-5: Mě vždycky přitahovala tradice koncertů v obchodech s deskama, sám jsem jich pár zažil a vždycky to bylo super. Tenhle prostor je na to jako dělaný a byla by škoda toho nevyužít. Samozřejmě všichni berou na vědomí, že krám není 007 Strahov, naší snahou nebude pořádat pravidelné koncerty a suplovat tak provoz klubů, spíš chytit šanci za pačesy, když bude příležitost udělat nějakou akci, která se do toho prostoru hodí. Neplánujeme z toho mít extra finanční přínos, spíš další důvod, proč lidi do Rekomanda budou chodit.

Takže Rekomando jako komunitní prostor s co nejširším alternativním záběrem?
JJ: Jó, to by se mi líbilo!

M-5: Myslím, že ani jeden z nás nechce provozovat běžný obchod. Směřování Rekomanda se bude odvíjet od toho, co nás zajímá. Těžko budeme dávat prostor věcem, ke kterým nemáme žádný vztah.

Nejsou ty vaše krámky a distribuce jen zástěrkou pro osobní sbírky? Kolik máte doma knih, resp. vinylů?
JJ: Jistěže ano :-).  Na pult objednávám hlavně věci, které bych sám chtěl mít doma. Ale domácí sbírka není zase tak rozsáhlá. Vinylů jsem se musel zbavit (dal jsem to všechno na krám, když jsem jej před lety otevíral, abych měl vůbec co nabídnout, cca několik set kusů). Domácí knihovnu jsem musel při různých stěhováních redukovat, ale řekněme 1500 svazků ještě mám. CD slabá pětistovka, často jen kopie, ale zbývá mi ještě tak 200 videokazet. V mp3 nemám prakticky nic, jen různý ukázky, co mi kdo poslal mailem. Vlastně vůbec nic nestahuju, abych to archivoval. Poměrně často sice něco z internetu poslouchám, ale stačí mi jen ten poslech, neukládám nic. To bych si to raděj koupil hmotně.

M-5: Mám prostě to štěstí, že se živím tím, co mě baví. Sám bych byl v podobném krámu věrný zákazník, ostatně i z Polí5 jsem si taky vždycky něco odtáhl (jako Springsteen - Nebraska LP za 200 kč? díky Josef!). Moc dalších zálib nebo koníčků vlastně ani nemám, takže desek i CD mám docela hodně. Počítat jsem je ale nepočítal. Knížek doma tolik nemáme, ale myslím, že knihovnu by nám Josef pochválil. Se stahováním jsem na tom stejně, já to ani vůbec neumím. Přitom je to hrozně užitečná věc, když tak koukám na ty stovky desek, které jsem si kdysi na blind koupil a už si je nikdy nepustím...

Kterou část domácí sbírky byste nedali ani za nic, nějaký zásadní totem, na který byste nešáhli, ani kdyby přijeli ufoni a hledali by to nejlepší z lidí...
JJ: Původně jsem si myslel, že co už si jednou koupím, tak se toho nezbavím... Ale jak jsem se různě stěhoval, tak toho ubývalo. Velký zlom nastal když jsem z existenčních důvodů dal na svůj krám ty vinyly. Na jednu stranu jsem se tím trápil, na druhou to byla i očista - přeci jen - jsou to jen věci. Až překvapivě snadno jsem se s tím vyrovnal. Ono je důležitější co z toho zůstane uvnitř. Hromadění je taková typická lidská vlastnost, takže zase už kumuluju... Nerad bych se zbavoval věcí, co by pak moje děti asi těžko sháněly (věci co už pravděpodobně znovu nevyjdou), ale pokud nebudu muset, neprodám ani obyčejného Seiferta....

M-5: Já jsem snad nikdy žádnou desku ze sbírky neprodal, pár jsem jich vyměnil a dodnes mě to mrzí. Člověk z toho snadno zblbne. Začne systematicky zaplňovat mezery v edičních řadách, kompletovat barevné vinyly a různé edice stejných desek, čím víc desek má, tím víc mu jich schází. Už jsem trochu vychladl a dokonce začal uvažovat o tom, že bych se části sbírky, kterou už neposlouchám, zbavil. Brzy se budu stěhovat do 4 patra bez výtahu....  Přitahuje mě kultura recyklace, která je ve světě obvyklá. Lidé průběžně mění sbírku podle aktuálních zájmů, experti v tom jsou Japonci - základ pro existenci dobrých 2nd hand obchodů. Když se ptáš na to, ke které části sbírky mám největší vztah, tak každému, kdo by sáhl na Dischord sekci, bych urazil pracky.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 3
dáša f.f.
13. 08. 2010, 10:26:27
výborný, zaujímavý, plnotučný, podstatný a obohacujúci rozhovor. dík.
...a tiež už musím niekedy zájsť do Prahy omrknúť nový obchod. hlad po dobrých vinyloch silnie.

jk
31. 07. 2010, 10:37:35
pěknej rozhovor - těšim se do krámu:)

fst
28. 07. 2010, 19:46:57
Dík za ten rozhovor. A za podobný lidi.

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek