Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Miroslav Sosoi

Miroslav Sosoi

Pokání

autor: k-barata | 23. 12. 2016, 16:44:42 | návštěv: 1673 | reakcí: 0

Mnozí ještě nestrávili loňskou kompozici románu a do něj vložených básní Déšť který nebyl a již je pro ně připravena další publikace Miroslava Sosoie. Před pár dny byla pokřtěna kniha Žlutej král, na které Miroslav Sosoi, původem z Klatov, který podle svých slov momentálně žije „mezi Šumavou a Bavorskem“, představil pátou knihu za posledních šest let. Zajímavé číslo, zvlášť uvážíme-li, že autorovi je šestadvacet.

První sbírku nazvanou Posibilita (2010) vydal básník samizdatem během studií na České zemědělské univerzitě. O rok později se s touto sbírkou přestal ztotožňovat a definitivně ji zavrhl poté, co radikálně změnil názor na tvorbu a našel specifický autorský výraz.

V roce 2011 začal spolupracovat s nakladatelstvím Československé anarchistické federace a představil přelomovou sbírku Těla. Jeho nezvyklá „experimentální poezie“ v  nečekaných poměrech a ve jménu dekonstrukce míchá vše od romantismu přes dekadenci po postmodernu, od sonetů po grafické inovace, od narážek na biblické texty po odkazy k dílům současných spisovatelů a filozofů. Výsledkem je temná naturalistická drásavá živočišná poezie bolestných výkřiků. Poezie, kterou autor tvoří v zastoupení „odporného anděla“ svého nitra. Sosoiovy hutné verše se svou rychlostí a stručností podobají textům písní, které kdysi psal například pro dodnes aktivní klatovskou punkovou kapelu SVZ.

O rok později přichází sbírka Cruor Bestia, v níž poprvé velmi zdařile kombinuje prózu a poezii, aby tak definoval další charakteristický rys vlastní tvorby. Naplno se rovněž věnuje „básnické tour“, sérii autorských čtení na pomezí extatické performance za doprovodu živé hudby po nejrůznějších českomoravských klubech a literárních kavárnách. Ve sbírce se více než často objevuje téma „šílenství“ a jeho nebezpečné hranice, které následně prostupuje všechna autorova další díla. Cruor Bestia vznikla na cestách mezi Plzní a Prahou, mezi přednesy a koncerty, ve víru nespoutaného nočního života, na dně vypitých sklenic alkoholu, ke kterým se autor hrdě přiznává. Jeho aktuálním mottem, kdoví zda tvůrčím nebo životním, je koneckonců „nevyprazdňuju lahve, to ony mne“.

Z tvorby Miroslava Sosoie je mediálně nejdiskutovanější sbírka Pokání z roku 2013. „Vtíravě noblesní, agresivní, romanticky vulgární, nevšední a originální poetická čísla plná výkřiků i smutných pohlazení,“ tak ji v předmluvě charakterizoval Jiří Hlobil, kurátor Západočeské galerie v Plzni a významná osoba místního kulturního života. Malíř a grafik Šimon Sýkora, Sosoiův vrstevník, kamarád a pozorně naslouchající čtenář, zdokumentoval období vzniku knihy ve své klauzurní práci nazvané Lunatics. V uměleckém dokumentu se snažil zachytit noc jakožto odvrácenou stranu světla, krásy a vůbec života, stejně jako období příhodné pro čerpání inspirace a tvorbu, období svobody, období tajemství. Miroslav Sosoi v dokumentu hraje a jím čtené verše podkreslují záběry měsíčních nocí, industriálních zátiší a neobvyklých osobních i společenských situací.

Jedna z úvodních básní nazvaná Babí léto je trestí „prchavých“ motivů Pokání: „Když jsme přišli domů, stále v nich [rudých kadeřích] byla cítit svěžest mladého větru a mokrého listí jablečného sadu. Když jsi prošla kolem ohniště, z tvých vlasů a ramen se začala nebeská voda mysticky vypařovat…“ Ony motivy-symboly nacházíme rovněž v názvech čtyřech částí sbírky: Pět kroků od ohně, Hořící alej, Jablečné listí a Beze zbytku. Prostřednictvím „mokrého listí z jablečného sadu“ je zobrazena jabloň, strom poznání dobra a zla. Vlasy jsou asociovány se ženou, což je spojení, které má v literatuře dlouhou tradici. V Pokání nacházíme kadeře čechrané větrem nebo sepnuté hořícími sponami v případě sváděné ženy, ale také vlasy „ze kterých nic nezbude“ v případě ženy vy-užité a zne-užité, vlasy uvolňující se z copu a „přislíbené“ milenci, stejně jako vlasy padlých krasavic urousané od mužského semene.

Autor sám označil v jednom novinovém rozhovoru Pokání za svou nejkrutější knihu, odehrávající se „v neprůstupných krajinách předpeklí“. Na první pohled je toto překvapivá definice, protože Pokání je ve srovnání se skutečně syrovou a téměř násilnou Cruor Bestia místy až něžné, meditativně zadumané a introspektivní. Čímž ovšem nechci tvrdit, že nás v této sbírce básník ošidil o pro něj typické a velmi uvěřitelné obrazy delirií, všemožných tělesných tekutin a mrtvol. I neodmyslitelný expresivní jazyk je poněkud upozaděn ve prospěch kreativní mozaiky nečekaných zdrobnělin,  českých novotvarů a latinských slovních hříček. Na druhý pohled, možná druhé přečtení, se však dosud skrytá krutost opravdu ukáže. Nejtransparentněji v básni O půlnocích i polednách, v níž je položená zásadní „otázka bledých očí a ohořelých nohou“. Na otázku se pokouší odpovědět žena uvězněná v klaustrofobicky stísněném a velmi nepříjemném prostoru. Kde je to místo, v němž kromě samoty trpí zimou a postupně se skrze přirozené projevy živého organismu zbavuje vší lidské důstojnosti? Ve vězeňské cele? Ve zdánlivém útočišti válečného krytu? V „krášlivě hřejivé postkomunistické klícce“? Nejspíš pouze v lidském nitru. Každopádně bledýma očima nevidí a její ohořelé kotníky neumožňují pohyb. Během polo-nocí a polo-dnů, na pomezí mezi časy, v dobách oznamovaných zvukem zvonů se jako hříšnice a kající ateistka nemodlí, ale trpně „snáší doteky svého Boha“. A vezte, že se opravdu nejedná o příjemný kontakt. Ke stejnému se vrací prozaický fragment Momó, v němž je narozené dítě položeno otcem-bohem-šéfem do kartónové krabice a zbaveno tak možnosti pohybu. V básni Pod vlivem čteme: „… v tak malé místnosti já klečím stísněný nedbaje možnosti se důstojně hýbat“. V Dominus, Deus, Sabaoth taktéž: „Jsem sám na stolové hoře v klaustrofobické představě potlačené vírou v Bohy a jejich syna…“

Zmiňovaná krutost celé sbírky je právě v přiznané podobě vlastního nitra chápaného jako prostor. Prostor zprvu líbivý, který se ovšem nenápadně mění v past, do které se sami lákáme vlastní nečinností a lhostejností, přičemž jsme „obvázáni jutovými vlákny temnoty a shozeni v propasti takzvané svobody“. Život v iluzi je nebezpečný a odráží stav společnosti, z níž je autor přinejmenším znechucen. Ve verších básně Plectrum ante portas čteme: „… s balvanem na krku klesám hloub do vody. […] Tlak je tak bolestný a mé dno tajemné, klesám tak pomalu, stále hloub do sebe. Hledaje svobodu v nitru a přece ne, voda tu, voda tam, svou volnost ojebe.“

Báseň První noc v novém, která uzavírá celou sbírku, nabízí nejradikálnější možné řešení. Muž se snaží zabydlet v arkýři. Proti stísněnosti bojuje zařizováním „útulného posezení“, které má posloužit k vytržení z jeho šílenství. Z potřeby „útulného posezení“ vraždí oba spolubydlící-identická dvojčata, a jelikož si po jejich smrti poprvé všímá dvou naproti visících a navzájem se odrážejících zrcadel, spekulujme o sebevraždě. Nitro se stává hrobem.

Záludnou „otázku bledých očí a ohořelých nohou“ řeší i zoufalí poutníci, kteří žádají útočiště v cizí zemi slovy: „…již nechceme před vámi a vašimi modlitbami prchat, kotníky máme ohořelé, svědomí zdeptaná…“ (Z ničeho nic není, z ničeho nic nevznikne). Ono „a nihilo nihil“ by mohlo platit za podtitul knihy. Poutníci i vězněná žena dochází k závěru, že k odpovědi je třeba především „ta posraná kuráž“ nebo alespoň „dostatek příčetnosti“. Ticho a klid v nitru-svědomí, to jsou hlavní hříchy, ze kterých se kají autorovy lyrické subjekty. Jsou uzavřené do sebe, nechají se trýznit. Nestačí si posypat hlavu popelem, ale vykřiknout, jednat. Toto lehce revoluční nabádání potvrzuje, že společně s autorem stále věříme naivní myšlence, že obrácený hříšník je cennější než programově celoživotně cnostný člověk.

„Prý jsem se prohřešil, prohřešil. Prohřešil! Bez očí vnímáním světlého okolí? Co jsem to ukradl? Sluneční trojspřeží? Na co jsem zapomněl? Na vlastní svévoli? […] Prý jsem se prohřešil? — Děsivým vřískotem. Na co jsem zapomněl? — Na nevlastní hoře.“ Jsou první a poslední verše básně Divadlo. Samotný název sbírky Pokání je všezahrnující a vševystihující. Pokání je hlavním tématem, způsobem existence, začátkem i koncem. Skrze verše čteme o nejrůznějších způsobech pokání a prostřednictvím použitých symbolů jej chápeme v různých rovinách. Milenci si říkají „pojďme se kát“, alkoholem posilněný „kajícník“ vypráví o pěti promarněných propitých dnech… Pokud bychom však v Pokání Miroslava Sosoie hledali onen tradiční symbolický postup zahrnující lítost, obrácení a odpuštění, tak ten opravdu nenajdeme.

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Žánr: poezie
Počet stran: 70
Rok: 2013
Vydavatel: Československá anarchistická federace
WWW: https://www.facebook.com/SosoiMiroslav?ref=hl

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek