- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Mirek 6 Kroš

Zastávka Woodstock

autor: Peacer | 12. 07. 2012, 06:30:40 | návštěv: 687 | reakcí: 0

Neznám Maanam ani Koru, polskou alternativní scénu osmdesátek, nic mi neříká ani polský reggae, ale přesto mě kniha Mirka 6 Kroše pohltila k přečtení „na jeden zátah". Přitom rozjezd nebyl nic moc - zase nějaký smotek pseudofilozofických pivně-gynekologických úvah? Změť křestních jmen a přezdívek kámošů, který „tam" byli se mnou? Ale kdepak, s přehledem napsané vtipné reportáže z cest a zápal pro věc sálá z každé stránky. Možná je to původně kniha pro úzký okruh známých (do dobového kontextu uvádí nezasvěcené v doslovu Marek Toman), vznikla sebráním Krošových textů, a to bez jeho vědomí, coby narozeninové překvapení - ale překvapením může být pro kohokoliv, kdo doteď nic nevěděl o ilegálních expedicích do Polska (s tradiční „usárnou" a pár věcmi v ní) v druhé půli osmdesátých let, natož o tamní „alternativní" scéně, jarocinským festivalu...

Mirek 6 Kroš píše s přehledem na duchovní vlně „on the road" - kniha startuje velkou „reportáží-deníkem" z cesty po Polsku z roku 1985, stylově vedoucí přes NDR. Záznamy stopování, přespávání na zastávkách, přepadovky milicionářů, vexláci, setkání, náhody, známosti, ale hlavně hudba, koncerty... To všechno doplněné jemnou reflexí, které nechybí zajímavé postřehy, třeba proč si Poláci mysleli, že je nemáme rádi: „Většina Poláků je přesvědčena, že je to kvůli spoluúčasti na ruský intervenci v osmašedesátým, což ani nemá zas tak velkou cenu jim vyvracet, neboť se pak člověk vžene do problému vyložit, proč tedy. A jak má vysvětlit, že je většina lidí u nás nemá ráda proto, že jsou na tom zrovna tak blbě jako my, ne-li hůř, a na ňáký bratrství blízkejch národů každej kašle, /.../" Polsko je pro Kroše země zaslíbená se všemi svými gurmánskými „vymoženostmi" jako jsou herbatky, pizzy, gofry , černým trhem s deskami (nu, pohybujeme se přece jen v roce 1985) atd.

Vedle dvou reportáží z cest po Polsku, resp. NDR z let 1985 a 1986 se v knize objevuje i Krošova poezie, která je poměrně příjemným překvapením (pro toho, kdo jí neznal) - beatnická poetika bez patosu a undergroundových klišé, vůbec jako by se básně vymykaly z revolučně proklamativních gest a sebezahleděnosti, která byla od dob Egona Bondyho přirozenou součástí domácích undergroundů. Tematika různá - milostná, ekologická, osobní, přirozenou součástí je i zvláštní druh „civilní" pokory (o které mluvil Kerouac, tedy ta jeho duchovnější polovina): „Mluv básníče mluv / proklínej dávej rady hořekuj nad člověkem / obejmi svět v útrobách všehomíra / ale nezapomeň - stromy se kácej sekyrou!" Je to tak, poezie není všemocná, proto i Kroš není „panem básníkem", ale „básnění" jako by pro něj bylo prostředkem, jak vyjádřit pochybnost o tom, jak se svět podivně zamotal, že už se přestalo rozlišovat mezi osobní a kolektivní svobodou, ale i odpovědností za vlastní jednání. Přirozeně že jsou to z principu básně více či méně protitotalitní, ale tak nějak až ve druhém plánu.

Závěrečnou část knihy tvoří výbor z autorova Kross-COOLturního DENíčku z let 2006-2010, publikovaném na vlastním blogu: směs deníkových zápisků o těžkostech hledání zaměstnání, ale hlavně reportáž z cesty na mamutí festival Przysztanek Woodstock (Zastávka Woodstock) v Kostrzyně, kam Kroš cestoval jako za „starých" časů stopem. Akci podobného mamutího rozsahu u nás asi nikdy mít nebudeme (viz památná blamáž hradeckého festivalu Happy Days v roce 2008), ale kdo touží po nevšedním zážitku, může se inspirovat v Krošově knize. Kostrzyn je živelná, ale přesto pečlivě organizovaná akce: „Neuvěřitelná akce. Žádný vstupný, žádný ploty, žádný šacování u vchodu, žádný vyholení dementi z ochranky... /.../ Na festival se hlásilo na sedm set padesát skupin z celýho světa (z Česka bohužel nevybrali žádnou), každej účinkující na festivalu dostane jednotnej honorář 100 zlotých (cca 750,- Kč) + diety. První účastníci festivalu sem začnou sjíždět už čtyři týdny před začátkem festivalu. Takovej je polskej Woodstock - Kostrzyn a takovej bych ho ještě někdy chtěl zažít... Tak snad za rok..." Nevím, jestli všechno odpovídá skutečnosti, ale to nadšení, se kterým Kroš o Polsku píše, je nakažlivé. A co víc, Kroš prostě ty reportáže psal a píše dobře, a i kdyby to byla všechno jen fikce, stojí za přečtení.

Informace

Vaše Reakce