- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Ivan Magor Jirous

Ubíječ labutí

autor: val.k | 12. 05. 2009, 07:34:51 | návštěv: 2497 | reakcí: 1

Jsem rád, že kromě druhého vydání Magorovy summy mám k dispozici i malá vydání jednotlivých sbírek. Mohu je sebou vzít na procházku do lesa, nahlas z nich recitovat ptákům a smát se, na celé kolo jak šílenec. Řeknete si: magor nebo šílenec, není to jedno? – Ne, není, nenechte se zmýlit.

Ptám se sám sebe: Proč jsem vlastně chtěl Ubíječe labutí v samostatném svazku? Odpoví mi hned vstupní báseň Koruna česká. Z Magorova díla patří k mým nejoblíbenějším. Hospodine, ty housenko, na koho to zkoušíš? – A na koho to zkoušíš ty, Magore? – Na nás, ty samé. Avšak narozdíl od osloveného jsi tady skutečně doma. Český národní básník nejspíš musí být více-méně magor. Magor co s tamburinou křepčí. Hepčí –

Jinak, Magor píše stále dál, svůj styl má osedlaný, a záleží na čtenáři, jak je mu blízký. Potom co v půlce devadesátých vystřízlivěl z oslav Velkého Listopadu, nejprve uklidil archív a chlív, pak chytil kdovíkolikátou už múzu a navázal nit tam, kde se přetrhla onehdy. Nové básně začaly pravidelně přicházet až v samém závěru devadesátek. Po souborech, které byly výsledkem úklidu a zahrnovaly texty z let 1985 až 1997 (Magorův soumrak, Wydrzie Mediocri a Magorova děťátka), vyšla nejprve Magorova Vanitas obsahující básně z let 1998 – 99, dále právě Ubíječ labutí, který naplňují verše vzniklé mezi roky 1999 a 2001, v roce 2004 pak Rattus Norvegicus, tři roky na to se objevily Okuje, a loni to byl Rok krysy. 

Podle nejnovějších zpráv (rozhovor pro Reflex 11/09) prochází básník fází endogenní deprese, v níž mu prý psaní nejde. Aktuálně tak můžeme očekávat další výškrab pod názvem Magorův noční zpěv. Ostatně různé vývary vycházejí častěji: V poslední době to byl například fotografiemi nafouklý Pravdivý příběh Plastic People, a zatím naposledy audio nahrávka čtení z knihy Magor dětem v podání Aňi Geislerové.) Nějaká změna? – Condensare. Jeho básně jsou hustší. Po mnohdy téměř prozaicky rozmáchlých kusech z konce osmdesátek, tady máme více nakrátko sekané špalky veršů, založené často na zvukové podobnosti slov, náhlých nápadech, na osobních vztazích, názorech i mytologii. Bytosti z různých světů: přátelé, historické osobnosti, ptáci, hlodavci, vlkodlaci i slimáci. Všichni tito i jiní tvorové, bez hierarchie. (Ve zmíněném Roku krysy se ovšem objevují i nové, a v kontextu Jirousova dosavadního díla nezvykle zpracované, motivy. Hned úvodní báseň odkazuje na tvorbu Jiřího Koláře z období takových Prométheových jater. Básník tento vliv dedikací přiznává.)  
Magor je lidový básník v tom lepším smyslu slova. Za jeho verši přímo cítíme pohyb myšlenky i hnutí srdce. Neskrývá nic. V pozadí místy lehký smích, hluboký jindy žal. (Jistě: Mácha i Erben by se tu našli.) Svou podstatnou roli má v této lidovosti i jeho veřejné působení, i když se už nesvléká.

Jeho postavení „Otce undergroundu“ může být předmětem ironické poznámky, ale příliš se vůči němu vyhraňovat je dnes už zpozdilé. On i někteří další z toho bývalého „veselého ghetta“ jsou teď už čítankovými klasiky. Takže: Berte nebo nechte bejt, co jiného? Neštěstí šlo lesem a cucalo si palec – Postmoderní pohádky z Vysočiny. Lidové katolictví, kališnictví, poznámky k dějinám posledního půl-století-tisíciletí, někdy i trochu horror. V Magorově podání je to všechno docela milé. Dalším mým koněm je například Cygnus Olor věnovaná Lábusovi Drápalovi. Labutě se vrátily a nad tím zní krutý boží smích. U prázdných hrnců v očistci sedět budeš zase sám...Je jaksi marné vybírat. A když, tak spíše ty, co mi tolik nesedí. Prvoplánové erotické metafory, lidový básník. Ale to je moje věc. 

Kniha je, jak je u Vetus Via dobrým zvykem, vypravena skromně a vkusně. Nic tedy nebrání ji otevřít. Vyjma toho, že už ji nejspíš neseženete. 

Informace

Vaše Reakce