- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Jiří Kuběna

Zpívající voliéra

autor: val.k | 30. 04. 2009, 13:51:06 | návštěv: 762 | reakcí: 0

Tuhle recenzi jsem vůbec nechtěl psát (dosud nechci, a podle toho bude vypadat), trvalo mi to dlouho, odkládal jsem to stále dál, ale dostal jsem knihu a zaplatit ji mám právě tímto způsobem. Básně Jiřího Kuběny řadím k tomu nejlepšímu, co na tomto poli v českém jazyce vzniká. Samotný Kuběna je pro mě ztělesněním básníka určitého ,,typu“. Osobně a pro sebe ho označuji za Moravského krále české poezie a královské označení mi k němu sedí z více různých důvodů. Problém, který mám se Zpívající Voliérou spočívá v tom, že tyto básně nepsal Kuběna, ale jakýsi Paukert, a to ve svých sedmnácti letech.

Paukert je s uctívaným básníkem personálně totožný, ale v díle nesrovnatelný. Sám Kuběna mnohde přiznává, že za definitivní letopočet zrodu sebe jako básníka považuje rok 1961, kdy se jednak setkal s Jakubem Demlem, který se stal ,,duchem“ jeho tvorby (zatímco Nezval byl stvolem a Březina květem, Deml se stal pylem, jak píše ve vtipné básni Výuční list) a zároveň někdy v té době přijal jméno své velké lásky Zdeňka Kuběny. Do tohoto data zbývá od let 1953-4, kdy vznikala Zpívající Voliéra, sedm osm let. Sbírka, která je předmětem této recenze je tedy juvenilií se vším všudy.

Následuje lehký nástin výchozí situace, skrze tlustou vrstvu ne zcela průhledných padesáti let, pochopitelně zkreslený: je po válce, v českých zemích se s příznačnou a dobově podmíněnou hysterií začíná budovat socialismus. Mladý Paukert vyrůstá v prostředí, které je s projevy okolí spíše v nesouladu – původ buržoazní, zabezpečení však omezené, mimo jiné i kvůli degradaci otce, důstojníka. Člověk by řekl: nic moc start, ale mladý básník se, alespoň ve svém díle, tímto stavem nijak netrápí, pocitům vyvrženosti či prokletosti, které bychom třebas mohli čekat, se vyhýbá. Už tehdy je zřejmé, že je stvořen ke chvále života, k jeho oslavě. Už tehdy ví, co chce i kým je, nasměrování je jasné. Žádné kompromisy s režimem, zároveň však žádné přímé konfrontace.
V rámci skupiny šestatřicátníků, nazvané podle převažujícího roku narození jejich členů, se stýká s Václavem Havlem, Pavlem Švandou, Violou Fischerovou a dalšími. Intelektuálně podnětné prostředí dává vznikat časopisu (samozřejmě samizdatovému), autoři skupiny netmelené jednotným programem si vyměňují a navzájem komentují svou tvorbu – z jedné strany přetrvávající vliv avantgardy, hlavně poetismu, ale i civilismu, především Kolářova, z druhé pak už i jakýsi odstup od dosažených met meziválečného uměleckého dění, podvědomá snaha o jejich revizi, obohacený návrat k tradičním hodnotám. Paukert je od počátku zaměřený básnicky, nijak zvlášť o svém povolání být básníkem nepochybuje, a ani nám dnes jeho prvotina podnět k pochybám v této věci neposkytuje.
Zpívající Voliéra vzniká po víkendech v poměrně krátkém časovém úseku (většina básní mezi květnem a zářím 1953), a je z převládající části motivovaná milostným vzplanutím k plavovlasému Ivanovi. Na rozdíl od pokusů ještě dřívějších, ovlivněných nejvíce Nezvalem, v době Zpívající Voliéry mladý básník naplno prožívá fascinaci tvorbou bytostného poetisty Konstantina Biebla. Sám v nedávno vydané Paměti básníka vzpomíná na své tehdejší návštěvy brněnské univerzitní knihovny. Četl tehdy z poezie všechno, k čemu se dostal, ,,ale nejvíc ze všech jsem si zamiloval, a vlastně dodnes v srdci podržel nádherného batávského prince poezie, Konstantina Biebla...“ Básně ještě bez kuběnovského vynalézavého rýmování odrážejí akutní zamilovanost, vztahy ve skupině, často jsou založeny na historické či literární reminiscenci, jen zřídka glosují dobové politické dění.
Nálada doby se v nich projevuje spíše paradoxně návratem tradice, používáním křesťanských rekvizit i jistou nostalgií po ,,starém světě“, která v ranných padesátých letech mohla představovat také vyjádření nespokojenosti s dobovou politickou realitou, což se projevilo ve stejné době, ale v trochu jiných souvislostech, například i v dílech autorů edice Půlnoc (Bondy, Hrabal, Krejcarová, Vodseďálek). Paukert se však nijak nepokouší napřimovat civilistní vektor k totálně-realistickým výspám (anti-)poezie, spíše ho pomocí poetistického odkazu zacykluje v české básnické tradici. Přesto se dá říct, že zvláště později dává tento přístup vzniknout něčemu skutečně novému, dosud neslyšenému. Přesně v duchu Poundova ,,Make it new“ obnovuje básnickou tradici po svém a vzniká tak nová kvalita. Zpívající voliéra ještě není tak osobitá jako autorovo zralé dílo, přesto nebo právě proto může být některým čtenářům bližší svou oproštěností, stejně jako je bližší ,,obvyklé“ básnické produkci. Nenajdeme v ní barokně rozbujené metafory, ozvuky a citace, ani originálně využité osvědčené formy jako později sonet, hexagram nebo lejch. Pro čtenáře, kterého právě těmito vlastnostmi odpuzuje zralé mistrovo dílo, se může Zpívající voliéra stát příjemnou knihou – společnicí, a kdo ví, třeba také vhodným úvodem k tvorbě básníka Jiřího Kuběny.

Kniha v úpravě Františka Štorma je navíc hezkým objektem, doslov Jitky Bednářové mnohé osvětlí. Zájemcům o poezii lze Voliéru bez obav doporučit, ačkoliv sám autor se k jejímu samostatnému vydání staví docela rezervovaně.

Mohl bych slíbit, že recenze už psát nebudu – a je tohle vůbec recenze? Vždyť tady úplně chybí rozbor příznaků doložený vybranými ukázkami. Mohl bych slíbit, že to už neudělám, ale mám tady ještě toho Holmana a vypadá to zajímavě. Dalo by se k tomu něco říct. Uvidíme.

Informace

Vaše Reakce