- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Jiří Valoch

Druhá kytička

autor: val.k | 20. 04. 2009, 05:34:36 | návštěv: 624 | reakcí: 2

První Valochovu kytičku jsem nečetl, nevím tedy na co autor navazuje a budu tuto druhou posuzovat samostatně.

Ať už jsme dnes na poli poezie zvyklí na ledacos, může pro nás být Valochova kniha stále otázkou. Otázkou, která zní: proč vlastně vznikla? Už pátá strana s datací, místem vzniku a věnováním něco napoví. Oněch asi osmdesát poetických drobků vzniklo během čtrnácti dnů za autorova pobytu v Karlově studánce. Věnovány jsou jakési Zdeně Kadlecové, která, zdá se, o ně nemá žádný zájem, poněvadž, jak přípis prozrazuje, „nepřečetla žádnou báseň". Hned první kousek výchozí situaci dokresluje: Zkurvené ticho! / takové, které se vpaluje / do vyhaslých očí. Autorovi je ticho nepříjemné, musí ho zahnat vulgarismem. Těch je ve sbírce naštěstí pomálu, autor si o kus dál stěžuje: Kde je drsnost / mých minulých haiku? / voli ji vypili, páni ji snědli.

V souvislosti s podtitulem Druhá kytička (více či méně nepřesných haiku), lze konstatovat, že jde vesměs o haiku více nepřesná. Lépe řečeno náhlé nápady i popudy, se kterými autor téměř nijak nepracuje a nerozvádí je. Úsilí o formu je zde nicotné, snad bych mohl napsat minimalistické. Může být zajímavé, že jistého člověka na jistém místě a v jistém čase napadly právě tyto myšlenky a sbírka tak může být jejich prostou evidencí. Zda jsou řazeny chronologicky nebo podle jiného klíče se nedozvíme, asi na tom nezáleží. Pokud máme hledat nějaký půvab Valochovy knihy, může to být, přesně v intencích minimalismu, který si s jeho jménem spojujeme, právě tato oproštěná „suchost", ono neúprosné „brut". Otázka teď zní: vzněcuje se tento „troud" něčím, nějak? Podobně jako nám výtvarný minimal předvedl mizení umění, předvádí nám ten slovesný mizení poezie. 

Mizení poezie už tolikrát zmizelé (a znovu se zjevující), že toto předvádění připomíná pověstné bičování (ne-)mrtvého koně. Je-li tohle uměleckou strategií nebo záměrem, prosím, tuším však, že tvorba je v tomto případě natolik oproštěná, že si vystačí i bez záměru. A tady už jsme na poli mystických pojmů jako „dění - nedění" apod., které známe ze zenu. Pro mě minimalismus, možná až příliš svévolně či pirátsky, znamenal vždycky maximální kondenzaci, seschnutí do minimálního znaku, který ovšem může v živném roztoku reflexe nabobtnat do netušených rozměrů. Snad osudný, a pro některé možná i ostudný omyl. Pokud totiž podáme jen mezi zuby skřípající, suchý štěrk, kde je výzva ke komunikaci? Kde je pozvání? Je pouze paradoxní? Kdo na to ještě dneska skočí? Minimal art měl svou historickou funkci radikálního ochlazovače po všech těch barevných vynálezech moderny, a tím ji také uzavíral. Říká se, že žijeme v době, kdy všechno už jen trvá. Potom tedy trvá i tato minimální možnost. Mám-li pokračovat v gastro-metaforách: digestiv. Takže, pokud se rádi přecpáváte, prosím, přese všechno je to ale sousto navíc.

Tohle všechno by bylo v pořádku, ale Valoch literární, přes všechno zdání, není minimalista. Jak by se jinak mohly objevovat stíny zemřelých básníků nebo slova v hranatých závorkách, která jsou jen druhou možností těch použitých bez závorek. Tvorba tak minimální, že autor rezignoval i na výběr slova. Začíná to vypadat, že autorovi nechci odpustit jeho minulost a nevkusně mu na nos věším bulíky toho, čím kdysi proslul. Zkusím tedy otočit optiku a podívat se na kousky z Druhé kytičky jinak. Jako na prosté záznamy myšlenek a hlavně pocitů člověka tváří v tvář uplývajícímu životu. K tomu patří i přímo zaznamenané pochyby nebo také vzpomínky a literární ohlasy. Tedy to, čemu říkáme konfesní či deníková literatura, a co nám zvýznamňuje především náš vztah k autorské osobnosti. Osobní zápisky bez literárních figur. Pokud se jich autor dopustí, nejsou překvapivé ani čerstvé. Jsme tady svědky psaní, které ztratilo význam. Psaní o psaní, ale také jaksi „bez psaní". Valochovi to vyčítat nebudu, pro mě zůstává inspirativním klasikem minimalismu. Výtek se v tomto případě zdržím také proto, že bych je mohl adresovat i lidem, kteří jsou skutečně považováni za spisovatele.

poznámky:

Práce se závorkami se ukazuje jako přinejmenším zajímavá například na straně 28: 
Ohlodat slovo / (na kost) / uprostřed. / / [nevšímavého davu]

Dále: 

Ze strachu před vzpomínkami / obnažuji / vlastní slova jako cizí
Přiznává tady autor určitý odcizený nebo odcizující vztah k tvorbě? To by mohlo být zajímavé.

O lacinost zakopávám až příliš často: 

Něco od Františka Halase / něco krásného jak říjnová revoluce / by se nenašlo?
Můžeme mít rozdílný vkus, ale pořád znovu obviňovat komouše z dobových projevů je slabé. Utahovat si z Halase, který je nesrovnatelně větší básník než autor je směšné.

Nasranost se projeví i hned u dalšího kousku:
Skuhráme všichni. / Někteří alespoň / tišeji.

A ve mně se hned ozve: „Ale k těm vy, pane, nepatříte."

Tady cesty nevedou. / Ale co když / to není pravda?
A hele, slovo do pranice. Ale zase bez váhy. Takto zpochybnit lze ledacos. Sám poskytuji důkaz.
Co mě také dráždí je časté přihlašování se k různým osobnostem kultury. V případě těch aktuálně méně populárních spíše zbaběle odsudečné (viz. Halas), u těch, na které naopak právě svítí slunce, téměř podlézavé. Že se s nimi zná? A co má být? 
Přes všechny výhrady musím přiznat, že i na mé straně je dluh, a můžu se zeptat sám sebe: kolik porozumění hodlám investovat do těchto kousků? Otázka náhody. Který z těch kamínků na štěrkové cestě zvednu k očím? - Pokaždé jiný. I tak může znít odpověď. 
Je Valoch přece jen básník? Nad některými kousky je má odpověď prudce zamítavá: ne, jsou to jen debilní nápady. Jinde jsem ochotný připustit, že ano a dodat: nadějný. Takže jako vždy: o tom, co je poezie rozhoduje z poloviny čtenář. A báseň je setkání.

Informace

Vaše Reakce