Těžko říct, jestli vydavatelští Silver Rocket zamýšleli celkovou koncepci, dramaturgii, lávku napětí splitu Tomáše Paluchy a Todda Workera, ale asi v tuhle chvíli nemohli vymyslet lepší protiváhu, vděčnější houpačku.
Éteričtější Tomáš Palucha jako by protékali mezi prsty slov už názvy svých songů, dětské hříčky a potutelný humor provázejí zvláštní ticho skladeb, jejichž minimalismus vás nutí uvažovat o črtách, o nástinech skutečných písniček. Po minimalismu nemusíte (i když můžete) chtít klasické songy. Dvě kytary si ani nenadbíhají, ani neprotiřečí, spíš rostou v letmých obručích odlišných květináčů, na jedné zádumčivé římse. Pět skladeb, od velmi úsporných linek přes „napínavé vály" Modročerný jazyk psů a Konvoj až k závěrečnému doznění Připoj se ke gangu lásky. Umění možného je v tom, jak se vám podaří zaujmout jedním nástrojem bez jakéhokoliv sklonu k exhibici, když každý přidaný zvuk (smyčka, tamburína, glitch) je na úrovni velkého třesku, ale vesmír zároveň existuje i bez něj. (Pro blbce: Jonathan Kroll meets Oldřich Džanota.)
Unkilled Worker Machine, tedy Todd Nesbitt s Kákou... pěst na oko je hubou proti zdi, oči a zrak v tomto případě nemají žádnou relevanci. Jestliže Tomáš Palucha stehují prosté přebývání tichou nití, UW všechno ví, všechno vidí... tou slepou mordou homunkula, kterému se nedá lhát a kterého bolí společnost. Neustále zjitřované svědomí je politicky angažované (= je to jen tílko, dres, pod tím je čirá existencialita) a hlučné, zmučené pravdou/lží. Na dvojici muzikantů masivní zvuk, který je syrový stejně jako apokalyptický, kytarové stěny i riffy šicího stroje jsou jako tetování nemluvňat. Obě kapely se obracejí do dětství a hledají nevinnost, aniž by přestali mít pitomě důležité otázky: Pamatujete, co jsme si mysleli o CIA? Tou nevyřčenou otázkou je prosté konstatování: Yauch (Příjmení zpěváka z USA). Tati, ty taky umřeš?
Unkilled Worker - Faithcollapse
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás