- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

Hot Water Music

The Fire, The Steel, The Tread / Up to Nothing

autor: Váša | 14. 06. 2012, 10:03:50 | návštěv: 481 | reakcí: 0

Hot Water Music nedávno vydali úplně novou desku Exister, logicky by se tedy nabízela možnost podrobit novinku menší analýze, tím spíš, že kapela za pár dní zabuří i v Praze. Já jsem se ale rozhodl to neudělat, jednak proto, že jsem novou desku ještě vůbec neslyšel, ale taky proto, že se současný pozice HWM začínám tak trochu bát. Oficiálně je tedy tenhle text recenzí na sedmipalec, kterej vyšel k jejich loňskému turné, zároveň se ale pokusím trochu vykreslit svoje obavy z toho, kam HWM v současnosti směřujou.

Je bez debat, že tahle kapela má obrovskej přínos pro punk - přišla s naprosto osobitým zvukem, kterej, musím se přiznat, bezmezně zbožňuju, a tuny kapel se o podobnej sound od 90. let až do teď pokoušely nebo pokoušejí. HWM jsou zároveň společně s Fugazi jedinou kapelou, která neustále zůstává v mým mp3 přehrávači, mají tam stálý místo, který tam bude do tý doby, než se ten stroj porouchá nebo ho někde zapomenu. Jsou tou kapelou, kterou si poslechnu vždycky, když už nemám žádnej jinej nápad (tedy nápad, co vlastně poslouchat), je to jistota, která mě nezklame, která mě baví vždycky a která mi dá přesně to, co v danej moment potřebuju. Ať už je to radost, pochopení, síla, na cokoliv si vzpomenete. Ovšem tenhle pocit mi s opravdovou intenzitou dodávají jen jejich ranější desky z 90. let, případně z přelomu tisíciletí. Desky jako Forever&Counting, Never Ender, Fuel for the Hate Game nebo A Flight and a Crash (ta vyšla už na Epitaph), tedy převážně desky, který vydalo No Idea. Na ně nedám dopustit a zůstanou ve mně nesmazatelně zapsaný.

Pozdější věci už začínají být poznamený určitou změnou zvuku, která se může zdát jako logická, ale mně osobně trochu přestává vyhovovat. Je jasný, že kapela by se měla někam vyvíjet, a je rozhodně dobře, že i HWM prošli a procházejí jistou proměnou, ať už jako kapela nebo jako jednotlivci (stačí vzpomenout na sólový působení obou kytaristů - Chucka Ragana a Chrise Wollarda). Do jejich nahrávek 21. století se začíná promítat něco jako „moderní zvuk", desky jsou čistější, a i písničky samotný začínají ztrácet na osobitosti, který si na deskách prvních deseti let HWM tolik cením. Proto ten strach z nejnovější desky, proto ta skepse.

Sedmipalec The fire, the steel, the thread/Up to nothing jsem si pořídil na koncertu v Budapešti, kam jsem si zajel loni, abych se podíval na svojí oblíbenou kapelu. Spíš než z koncertu jsem měl radost z toho, že HWM doopravdy vidím naživo a že jsem se vůbec k podobný cestě odhodlal. Pokud ale mám celej set z loňskýho srpna objektivně posoudit, musím si přiznat určitý, byť i nepatrný zklamání. Z kapely už na mě nedýchá stoprocentní autenticita, možná to je tím, že HWM už budou hrát jen velký koncerty, který většinou moc autentický nebejvaj. Možná je to častý stigma kapel po reunionu (ačkoli HWM nefungovali jen relativně krátkou dobu), ale čekal jsem od nich trochu víc. I když - to musím uznat - i po dvaceti letech HWM baví hrát (třeba na Chuckovi nadšení z hraní s kapelou bylo úplně evidentní), což mě pořád utužuje v přesvědčení, že tuhle kapelu stojí za to vidět, ať už je jejich současná poloha kdekoli.

Tenhle sedmipalec je vedle svazku pálivejch papriček jedinej suvenýr, kterej jsem si z Budapešti přivez. Měl jsem posledních tisíc forintů, jasná volba, co za ně pořídit. Je ještě trochu pomačkanej, jak jsem ho nes v noci v chlebníku přes celý město...Klenot (ale s vadou na kráse?? - no, čti dál...).

Co se týče obsahu, první strana patří The fire, the steel, the tread. Je to věc, která mi od začátku spíš připomíná sólovou tvorbu Chucka Ragana - podobnejch věcí mají HWM dost málo a nemůžu říct, že by mi to nějak výrazně vadilo (ačkoli Chuckovy sólovky mě hodně bavěj). Podobnej styl mi pro HWM nesedí, tím spíš, když se do písničky začínají zakomponovávat klišé typu „Hey Hoooo" po každým druhým verši. Nerad bych to s kritikou přeháněl, ale tohle jsem slyšel už u strejdů Ramonů, sorry...

B strana se ale hitovkou Up to nothing vrací tam, kde mám HWM nejraději. Chytlavá - jak to nazvat - „pozitivně svírající" melodie, lehce existenciální text. Strach z neznáma, ze kterýho se člověk může usmát a říct si - „jo, vždyť ono to půjde". Tohle mám na HWM rád a nemizí to ani na nahrávce z loňskýho roku. Což je super, i když se to dá najít jen s větší námahou.

Informace

Vaše Reakce