- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

Nikki Louder

Alain, I'm sorry

autor: parricida | 10. 03. 2010, 17:43:04 | návštěv: 333 | reakcí: 3

Brňákům sice závidím ranní tramvajové (aj, vlastně ne - šalinové!) rozjezdy a čokoládovnu, ale to, že budou mít koncert Nikki Louder, je možná záviděníhodný ještě víc než čokoládovna i rozjezdy dohromady. Přece jenom, v Praze občas nějaký ten noční autobus najdete, čokoládovnu, jako je ta brněnská, sice asi ne, ale to nevadí, můžete si třeba uvařit kakao nebo kafe, ale - sakra práce - pořád mě nenapadá nic, čím bych mohla koncert slovinských typanů nahradit. Ještě můžu zaskočit do Slovinska, to je přece hračka, ne? Nebo můžu napsat nějakou okecávku ohledně jejich debutu Alain I'm sorry, abych se alespoň trochu ukojila a nebylo mi to všechno tak líto. Tak jo, to zní fér.

V první řadě se mi na Nikki Louder líbí hlavně to, jak typicky zní jejich sound, ale jak je zároveň těžký jejich sound popsat. Snad něco mezi math, post a noise rockem - mathrocková kostra, postrockové svalstvo a noisrocková kůže. Math kvůli šílené a ztřeštěné spleti rytmů - jestli znáte kapelu Dananananaykroyd, je možný, že něco z nich najdete i v Nikki Louder. Dananananaykroyd i Nikki Louder mají společnou tu věc, že smíchají všechno možný dohromady tak, aby vznikla na první pohled naprostá taškařice. Vtip je v tom, že právě z téhle taškařice se po důkladnějším poslechu vyklube pozoruhodné a zbytečností zbavené album, co má hlavu i patu. Ale Dananananaykroyd se věnují spíš parodizující tvorbě, kdežto Nikki Louder vyjadřují nasrání a odpor. Jediné, co je spojuje, je muzikální mišmaš. Valí se to na vás, že byste utíkali, a potom vám dojde, že nechat se rozmašírovat je vlastně docela fajn. Tahle mathrocková struktura jako by udávala směr a měla na svědomí skutečnost, že jsou Nikki Louder jsou sice lehce uchopitelní, ale hůře udržitelní. Chce to vytrvalost a chuť nechat si vybombardovat hlavu poezií typu:

In this town, hearts are forgotten
and always noticed to late
When their glow's already gone
and sunk in the abyss.
When their smell is spread
through every, every pavement, road and street.

Sice vám tohle tvrdí hlas, který zní jako imitovaný Dylan (písnička  This Town is a wolf anebo Honey, I'm okay, ještě harmoniku a máte dylanovský šedesátý léta jak vyšitý), ale i na to si dříve nebo později zvyknete a text vám začne znít drsňácky. Vzhledem k tomu, že math-rocku se dá připsat víceméně cokoliv, je asi nutný říct, že je obarvený vším možným. Zmínila jsem noise a post-rock, ale zrovna post-rock se mi tu moc nelíbí. Popravdě řečeno se mi tu moc nelíbí ani noise rock. Jak jsem řekla, Nikki Louder jsou míchanicí a udávat tady jasně, co všechno v nich je a není, by bylo na hlavu, protože bych tu taky mohla vyjmenovat polovinu hudebních žánrů.

Takže jinak. Ty hlavní kosti jsou samozřejmě rytmus, který jako by byl řízen nějakým sakra divokým bičem, takže jde do všech stran a ve všech možných tempech. Od kostí vyrůstají drobnější kůstky, což jsou výplody kytaristy a basáka, také ty ozdobičky a smyslnosti, co prožíváte až po dvacátém poslechu. A potom začíná svalstvo, které má na svědomí jednak pohyb a posloupnost, taky ale změny nálad (jako když se třeba nahrbíte a narovnáte, že). Tady by se možná dal použít ten post rock:  buď v zadumané a pomalejší podobě nebo ve formě vygradované (od Mono až ke kýčovitějším Caspian). No a aby to všechno bylo pěkně celistvý, musí se celá anatomie obalit a kůží je noise.

Kytary neuhlazené, drásavé a srdcervoucí, expanzivní echo, nezadržitelně třeba v písničce No disco (for you, silly dancers), jemněji v Charity, people!. Opatrně vyřvávají bolest, snad se člověk  zamyslí, i když to bych  asi chtěla moc, tak ho alespoň zamrazí, možná poleje horko. Když jde o působivost, vybavuje se mi Black Elk a jejich schopnost pohlazením dát přes držku víc než ranou pěstí. Je to takové inteligentní násilí a odměna/trest pro ty, co chtějí poslouchat. Nemilosrdné proniknutí, pro jehož popis tu jak pako píšu jména typu Mono a Caspian, potom zas Black Elk nebo Dananananaykroyd. Ne že zní jako někdo z nich; kdybyste vycucli klíčový segment z každé kapely a pak je slepili dohromady, možná by to sedělo, a stejně jenom v úsecích. A to je taková ta pointa. Že se nedá úplně popsat, co, kde a jak, ale dá se jenom na bázi kousíčků skládat mozaika celkového obrazu.

Kdo můžete, běžte na ten koncert a užijte si ho i za mě. Já budu doma v Praze a budu na vás myslet. Hlavně ten večer

don't bomb my city,
the city tonight,
don't bomb my city,
the city of scars.

Pátek 2. 4. 2010 - Brno - Skleněná louka

Fiat Eno · Hexenbrutal (SI) · Nikki Louder (SI)
http://www.myspace.com/tonyzesudu

Související články

Black Elk - Always a Six, Never a Nine
Mono - Hymn To The Immortal Wind

Informace

Vaše Reakce