:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Když vás něco namíří do kolektivního nevědomí, je to jako přirozený trip, droga života, která nemá nic společného se sentimentem ani s mrtvolnou nostalgií, rádoby společné zážitky se mísí s těmi, které nikdy nemůžou být individuální, Urband roztáčí flašinet a obrazy pracujou. Staré ruské zpěvy pobrané z bůhvíjaké náboženské kovadliny, jako ateista nevíš, Kotěnočkin a jeho Nu pogodi, kosmopolitní tango, spletené jazyky všech proveniencí, věčný stesk po přesahu, kundy z ryby, kuny i ribjata, dávivá samota i bezdůvodný, zákonitý stesk. Čekám na pokyn a rozpadnu se do souhvězdí chemie.
Možná že kdysi Traband měl podobnou sílu nebo tu stěží nabídnutelnou syrovost, ale teď už je zalitým kondenzovaným mlíkem patosu, tyhle emocionální vrstvy Urband nezajímají a kdybych řekl, že Urband je vágus stojící u Náměstí Svobody, je to stejný emo-švindl. Jablkoň už staví nástavbu složitěji budovaných skladeb a groteskně kabaretního veselí, Gothart bere Balkán jako živnou půdu pro svou popizující zábavu, která postrádá hrany a od původní strouhy se vydává k jugoslávské populární hudbě sedmdesátých let, tahle nadsázka je jen o trochu větší než by musela být.
Hudební výraz je daný poměrně minimalistickým nástrojovým obsazením: kytara (Vladimír Červenka), kontrabas (Pavel Všianský), housle (Tomáš Vtípil) a tři zpěvy. Žádné další kudrlinky, zpříjemňující aranžmá nebo post-ejakulační post-produkce. Když je třeba přitlačit, je tu Tom Waits za časů, kdy byl spíš strašák do zelnice než cituplnej stařík. Některé folkové polohy evokujou Kryla, ale když plivneš do sklenice vody, může vyskočit Eugene Hütz z gogolného bordelu.
Udusaná silnice kypřená trubadúrskou kytarou, toulám se pomalu a sám, štempluju klíny dívek nomádskou touhou, která na místě umírá, vidím světlo i tmu, všechno má stejný význam, úvahy jdou stranou, vedou emoce. Pláč je na stejné úrovni jako smích a facka znamená stejnou něhu jako pohlazení. Retro? Kušuj.


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd