:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Začátky stran jsou jako transcendentální jízda vlastním tělem, samozřejmě do těch platnejch záhybů, kde se plýtvá životem, po serpentinách třísel. Tělo je elektrizovaný, protože to zní jako začátek zvukový aparatury a orangutaní metal ještě před domestikací houževnatý srsti. Headbang, smell, headbang a stěna smrtivole, jinak nevim. Blood red.
V mýtických dvojkách musí být jeden velký a druhý malý, jeden holej a druhej chlupatej, prostě ta základní dichotomie, která říká: pudeme dlouhej kus cesty a stane se cokoliv, co je nutný k prohlédnutí, jen nikdy není jasné, čí to bude. Zakopal a Rozbořil jsou samozřejmě nomen omen, kolem se tyčí stromy a čeká vřes, co rozboříš, to zakopu, se zlou silou nevyjednáváme.
Ze strany zaznělo: jeden má slabý zpěv, udolám ho slovem, neumí zpívat nebo je slabej, schovává se za kouzelný krabičky předposlední záchrany, vidím mu do žaludku, čekám že je po něm. Filtrovaný vokál nemusí znamenat falešnou hru na schovku, jestliže Zakopal mete cestu na tour japonské zrůdě Boris, dá se vyčíst společná barva pohledu na svah.
Sedm válů o kytaře a bicích, kde basa nechybí, protože struny sou hnaný brumlajícím podložím zkresleného pralesa, za nima je stěna maršalů a ten zdánlivě bezradnej bedňák, kterej k nám stojí zády, se spíš potutelně usmívá, protože ví. Že o mix a mastering se postarají Fangsanalsatan a Souichiro Nakamura a že v japanu znají tenhle druh zaběhlý krajiny.
Střídmé elektronické dozvuky a aranže, hostující Wata (Boris) v songu Flower power a barvitá celistvost alba, kde slovo minimalismus bych nebral za určující.
Závěrečná epika White war je osvobozeným, meditativním vykročením na poslední cestu, deadman walking, je v tom hodně hrubozrnného post-metalu a ambientní náladovosti, tichá, smířlivá balada bez agresivních výbuchů a odhadnutelné struktury, jen dlouhá cesta kupředu a vertikála deště...


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd