- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

Lesní zvěř

st

autor: horovic | 2. 08. 2009, 07:26:19 | návštěv: 803 | reakcí: 0

Enyponymní deska jako průřezový záznam dosavadní existence, což může vysvětlit skloubení skladeb instrumentálních a velmi pomalých i těch naspídovaných a vokálně nabitých. Pokud hledíte na stylovou čistotu nebo na „vyváženost" děl, tak budete mít problém s mnoha směry, kterými se vydávají. Není dramaturgie stereotypní ve střídání klidných a divokých kusů? A co na to zdravý cit a pošahaný rozum?

Studiová podoba Lesní zvěře má takovou sílu, že všechny tyhle námitky a domněnky hodíte za hlavu, a to se kapela vydává za nutně živou, koncertující, tam se cítí nejsilnější. S tím nelze než souhlasit, snad s jednou námitkou. Zatímco u některých vystoupení vadí nebo nadbývá pěvecká položka (písničkové kompozice tak nevyzní), ve studiu nic takového necítím. Miloš Rejsek je uměřený a v jedné lajně s nástroji, předkládá více barev (viz. Sun) a dobře sekunduje nástrojové mašině. Slam, ležérní swing, střílené brejky, hledání pohybu vrstevnic. Rozhledny i vodní hladina.

No, drum´n´bass... Základní trio Zvěře ještě tvoří chapadlovitý Martin Čech (činný v projektech Pavla Fajta) a pestrobarevný Jiří Hradil (rovněž Tata bojs, Umakart, Kašpárek v rohlíku), který je tím basovým monočlánkem. Jestli jste viděli v poslední době naživo Tatáče, tak ten nový testosteron je právě on. Klávesy a hammondky znamenají zvěřinové hody, jazzová epilepsie i kostelní smíření. Drum´n´bass? Dusty Roads je tam, kam se kdysi chtěli dostat 100°C, ale šli do masa páčidlem.

Paletu rozšiřuje další taneční věc, floutkovsky kabaretní Gotcha, která nemá daleko k ostrovním ranařům Gallon Drunk. Na druhém pólu svítí táhlá instrumentální kompozice Frank Frank, která osciluje mezi religiozitou a melancholickou trubkou Mike Figgise. Jak daleko je k největšímu z Davisů? Jako na Turzovku. Ta už je komplexnější a příhodně uřvanější, nástroje kvílí a krutost taje, předposlední Voda už přidává i vokál a osmiminutová skladba lehce přemalovává ilustrovanou stratosféru, silnější a bez onanie.

Majstrštyk je v samém závěru, cestou na Hostýn. Desetiminutová výprava je trip do krajiny dětství, které se nikdy nestalo, ale čeká, na nemocnou vzpomínku. Jakýkoliv dojem může evokovat cokoliv a i když se tady hraje zdánlivě na sentiment, tahle zjihlost bolí. Takřka geniálním tahem je zařazení Horňácké muziky Petra Mičky, bere dech, nádherná, propracovaná, mimořádná skladba, kde emoce nestojí na dominující trubce (Tomáš Pavla nebo Marek Steyer). This Is Kevin kdysi zkoušeli podobné, ale hranic lidové psychedelie nikdy nedosáhli.

Všechno je celistvé a smysluplné jako dívčí membrána, okouzlená a nedobytá.

Informace

Vaše Reakce