Trojice nových skladeb nepřekvapí mnoho, ale právě na těchle přechodových minialbech se často odehrávají pozoruhodné věci. Z nejednoho důvodu se nabízí srovnání s novou kolekcí bratrských Isis. Ti se díky netradiční poloze Turnerova vokálu odpoutávají od země a dostávají se až někam k Dead Can Dance (sic!), zatímco Pelican jsou najednou tvrdší, zemitější a hutnější.
Pelican se pohybují ve středním tempu a nesází na tektonické zlomy tempa a další kontrastní prvky, rozvaha se nerovná jalovému přešlapování. Migrující motivy a kytarové figury, nečekaná zpomalení a basové barvy, metalové rozehrávání situací na post-rockovém základě a taky noise rocková valivost. Na prvním místě nejsou instrumentální výkony, ale kombinace hledavé, rafinovaně repetitivní kytary a sršivých riffů. Někdy prosvítá nelaciná melancholie (Ephemeral), jindy toolovská, temná atmosféričnost (Embedding the Moss).
Poslední pís se slibným názvem Geometry of Murder má v zrcadle oka Boženu Isis, ale nezačíná si s ní. Nejpomalejší vál je jako sáhodlouhý západ slunce, jako tisíckrát opakovaný rozchod s milovanou, který si přehráváš v hlavě a tak nějak podivně se ho nemůžeš zbavit. Co se to vlastně stalo, co se vůbec děje? Gradace je tu hůře postižitelná a hrubé figury se těžkopádně opakují, vidíš je zblízka jako rozebranej stroj a nemůžeš se vynadívat na barvy, které vystupují, zvonivá magie kytar. A cyklus, který nikdy nekončí...
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás