- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

Illegal Illusion

Veto

autor: horovic | 2. 06. 2009, 09:10:16 | návštěv: 954 | reakcí: 0

Bílovečtí Illegal Illusion nabízej asfalt, pro jehož druhou stranu zvolili „pouze" výtvarné oživení a takových vinylů doma nemáte hodně. Otázka je, jestli to není přepych, odpověď zní, ten dělá každej, kdo dneska vydává desky, v době, kdy záděr je zcela jistý... Ale na tohle asi kašlou, od roku 1995 vydali nejednu desku, těžko je překvapí realita skoupého konzumu. Artefakt je doplněný ještě multimediální cedlem (nedá se pořídit zvlášť), kde najdete kompletní historii kapely, včetně přeložených textů, cajk.

Kapel jako Illegal Illusion není na naší nekomerční scéně hodně, v tomhle rockovém subžánru už vůbec ne, spojení alternativního rocku s emo rockem amerického střihu, nemluvím o stajlových ponožkách a trendové vlně smrdutýho pohybu moře. Ale o muzice, která vyrostla z kořenů amerického devadesátkového rocku.

Z něj vychází hardrockově podlízavým způsobem třeba Nickelback, ale v případě ilegálních iluzí musíme k Soundgarden. A zpěvák Bialik se oběma zmíněným polohám blíží. Jenže proti bazarové břečce jedněch a slunečných baladách druhých staví pláň pochyb a všedního sebervaní. Post-grunge.

Žádné rychlopalné songy, ale střední tempo temnějších názvuků a zdvojeného vokálu i kytar, splétání melodických linek a úcta k refrénu spíš než k repetitivnímu obrábění po vzoru noise-rockových kapel. Jo, je tady slabost pro hutný a špinavý zvuk a souvislost se Silver Rocket určená nejen tím, že jsou zastoupeni v jejich distru. Jenže vokál to hrne džínově-flanelovým způsobem, chce se rozervat a vymítnout věčného el diabla bolesti.

Neříkám, abyste hledali staré Nirvany, tahle pětice je složitější a míří spíš k raketě vyplétaného post-metalu než variovaného punku. Paradoxně velmi jednoduchá je A Very Intimate Coup, která do podělání opakuje pomalé figury, táhlý vokál s drobivými bicími a náhlými nátlaky, tady bych ubral. Svižnější a jednodušší tempovka Making The Gong Slow Down, kde se kytary stopujou jako milenci a občas něco pohovoří, snesitelné nu-metalové zlomy a jedna z nejlepších indie rockových skladeb za poslední dobu.

Vše potom graduje v posledním vále Sparkler, trhá na kusy a neucukne. Pětiminutová délka ji sluší, kytary najednou jako by vystoupily výše, na úroveň vokálu, v hlavě je ti to malý a všechno chce explodovat, pomalý a účinný tlak s trochou neurotických lvmenů, elipsa bez refrénu je samej refrén, co lahodí, toho se neboj.

Informace

Vaše Reakce