:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Tohle je muzika, na kterou sem čekal hezkou řádku let a nedoufal, že si krvavou rašpli zkusí někdo u nás. Hradec a jeho králové, svěží palivo na lopatky stříbrný rakety. Žádnej noise, nejen von. Zdaleka. Zblízka.
A od mínusů rovnou k přednostem, taky co bys chtěl vyčítat svý první lásce, pokud nejsi v zajetí mindráku, a přesně takovým návratem jsou Elektročas, návrat k elektrickým začátkům a k důvěrnému řevu lásky. Jediný, co schází, je nostalgie. Když se z holky stane žena, uvnitř je furt stejná, však si sáhni...
Jsem objímka žárovky, všechno proudí správným směrem a světlo obezdilo tmu. Silver Rocket sice nejsou v zajetí jednoho stylu, o tom žádná, ale stejně máš tendenci očekávat noise rock na různý způsoby. Elektročas vězí v noise bordelu, ale stejně tak ve starém emocoru, instrumentálním post-metalu nebo devadesátkovém hardcoru. A jako dlouhá táhlá linka se vine něžně drancovaný hard rock.
Disburden, tím sem načich už na yourspace, bordelové emo s pomalou litanií neuronů, zdravím tě, lvmene, jak je vidět z rovný cesty do dálky? Aimless Fight jako těžkopádný sónický kvalt-retroemofak, Stranger Erhart je kamenitej noise, tendle kamzík se žene jako nosorožec, Wings - syntéza a valivé mrákoty. Zařvi ještě víc, nikdy mi nebylo tak do třísel. Někam ke starým Ravelin a Thema, ale Elektročas je jednodušší a důraznější, namotává stejný figury a pořád je to víc, sloka a refrén se ztratily, tady jsou odezvy a leitmotivy, napřímenej hlas v čele smečky, jen vystrčí hlavu a hned je dole, nevíš.
Yaphet Kotto leží na zemi, uřezaný chodidla, do botek kameny a nazout na holeň, pořádnou rejhu do hrudi, tam taky trochu přisyp, ať se pohádka pěkně rozbíhá. Čkej, ještě mu seřízni hlásek, plaší kuny. Budeš mi chybět holenku, ale začínaj nový příběhy. Kdo jim bude stačit? Zkouška sirén? Fetch!?
Elektřina se valí jako voda po drátech, vztáhneš ruku a zůstane stát, statická i mobilní, proniká tělem jako binární páter noster a tvoje tělo je astrální falus, kterej už nečeká vůbec na nic. Všechno se děje právě teď.


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd