Pohrobci pravdy. Opak plíživosti, hbitej nástřel. Seš věřící, nebo zběh? Epickej název, dlouhý písně. Buklet křičí svojí uměleckou řečí, tohle je kompakt. Zvuk, kterej vám přemaluje pokoj. Svlíkni se, stejně budeš nahej. Posloucháš?
Kovové chvění žil. Hlas visí na posledním špagátu hlasivky, ale protest nekončí. Angažované texty v tom dobrým slova smyslu, namísto mlácení prázdný slámy vytloukání lží, nový průzor skutečnosti, ukaž, otřu ti oči, máš je celý zaprášený... „No Talk of Compromise.“
Nenápadné začátky, nesmělé vybrnkávání bustrovaných provazů, které si dávají záležet a dostávají prostor, aby pořádně dozněly, déle. K nim hlas, ten co stojí na kraji strže a čeká na bouři, aby ji pošeptal: řekni, že jsi ticho naruby... Pozvolna a promyšleně tavený proud kytar střídmých, kvílivých, filtrovaných, navrstvených, horké střely na gumě zpětných vazeb, vykartáčovaný zpěv z dálky a bicí vespod, téměř pokradmu a nade vším poskakuje mechanický skřivan činelu, těkající po rozviklaných hladinách harmonií. A taky virbl ocelových blán. Noise? Nikoliv v prvé řadě a nikoliv opatrně, nestavějí hlukový sádroš. Bratři klepají na vlastní zeď znalým ukazovákem železného zedníka, klepou a uvažují, uvažují a řvou do ní, ale jen tak, aby jim ozvěna rozčísla struny i nazpátek. Noise? Ne, otlučou vám tělo ve středním tempu, rychlejších skladeb poskrovnu („As Sick As We Are of This“), repetitivní kytarové pasáže vám hypnoticky zastrouhají mozek, až prohlédnete. Přímo a zřetelně uvidíte jejich pravdu. „One Eye Blind.“
Noise? Ano, ale spíš očekávání, připravovaná bouře: nespěchej na mě, miláčku, víš k čemu dojde, ale nemáš tušení jakou cestou. Slyšíš to? Ne, to není příboj krve, nech tý romantiky, to je zběsilý čerpadlo, který se urve, jestli se ještě jednou nadechnu. Zarej do mě nehty.
Seš unavená? Já taky ne. Mám rád ty tvý hlučný ukolébavky, ještě mi zazpívej, jen o něco pomalej, ať ti můžu vyhladit víčka do spánku. Ty moje falešná vílo...
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás