:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Pohrobci pravdy. Opak plíživosti, hbitej nástřel. Seš věřící, nebo zběh? Epickej název, dlouhý písně. Buklet křičí svojí uměleckou řečí, tohle je kompakt. Zvuk, kterej vám přemaluje pokoj. Svlíkni se, stejně budeš nahej. Posloucháš?
Kovové chvění žil. Hlas visí na posledním špagátu hlasivky, ale protest nekončí. Angažované texty v tom dobrým slova smyslu, namísto mlácení prázdný slámy vytloukání lží, nový průzor skutečnosti, ukaž, otřu ti oči, máš je celý zaprášený... „No Talk of Compromise.“
Nenápadné začátky, nesmělé vybrnkávání bustrovaných provazů, které si dávají záležet a dostávají prostor, aby pořádně dozněly, déle. K nim hlas, ten co stojí na kraji strže a čeká na bouři, aby ji pošeptal: řekni, že jsi ticho naruby... Pozvolna a promyšleně tavený proud kytar střídmých, kvílivých, filtrovaných, navrstvených, horké střely na gumě zpětných vazeb, vykartáčovaný zpěv z dálky a bicí vespod, téměř pokradmu a nade vším poskakuje mechanický skřivan činelu, těkající po rozviklaných hladinách harmonií. A taky virbl ocelových blán. Noise? Nikoliv v prvé řadě a nikoliv opatrně, nestavějí hlukový sádroš. Bratři klepají na vlastní zeď znalým ukazovákem železného zedníka, klepou a uvažují, uvažují a řvou do ní, ale jen tak, aby jim ozvěna rozčísla struny i nazpátek. Noise? Ne, otlučou vám tělo ve středním tempu, rychlejších skladeb poskrovnu („As Sick As We Are of This“), repetitivní kytarové pasáže vám hypnoticky zastrouhají mozek, až prohlédnete. Přímo a zřetelně uvidíte jejich pravdu. „One Eye Blind.“
Noise? Ano, ale spíš očekávání, připravovaná bouře: nespěchej na mě, miláčku, víš k čemu dojde, ale nemáš tušení jakou cestou. Slyšíš to? Ne, to není příboj krve, nech tý romantiky, to je zběsilý čerpadlo, který se urve, jestli se ještě jednou nadechnu. Zarej do mě nehty.
Seš unavená? Já taky ne. Mám rád ty tvý hlučný ukolébavky, ještě mi zazpívej, jen o něco pomalej, ať ti můžu vyhladit víčka do spánku. Ty moje falešná vílo...


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd