:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Obal je samozřejmě z Carton Clanu, který zas uhnul jiným směrem, stejně jako na splitu Arana s OTK i tu jde o realistickou, neupravovanou barevnou fotografii. Stylizace proběhla předtím, usazením situace, kdy všední výjev (strom v řetězu a rozestlaná postel) nevypadá všedně, jako by se v těch obyčejných věcech někdo schovával, bestial mundi.
Nemůžu říct, že bych si nový song Sporto oblíbil s prvním poslechem. Stejně jako svojí ženu – ani nevim, co sem tím sledoval a teď bych se po ní utlouk, vdával každej tejden za jinou. Sporto se rozhodli dělat dále songy s českými texty, což je jeden z posunů. Šampon s Bourkem už dávno nejsou taneční dvojka, s basou i bicíma se jejich muzika posouvá k rocku, neřikám dance punku, to ne. Ale jako by tu byli zmutovaní Emems, slyším tu dávnou kotlíkářskou ozvěnu a všechno je cajk, „vůně je flashback“. Jednoduchý text ze života o holce, co spí s jinym jen aby mě nasrala, to sou věčný storky dospělýho muže, mají svoji váhu, když se dějou vám. „Ano chci ji mít, když ne vole na furt, minimálně na noc.“ Sporto se vyvíjí rychle a každou minutou, megapracovitý Bourek hledá a zkouší, ostatní prorůstaj. Čekám zvědavej.
Aran Epochal přichází tentokrát s válem, který není tak temný, jak u něj bývá zvykem. Možná to lze připsat spolupráci s Bourkem, možná momentálnímu stavu mysli, nicméně Neklanka už názvem opět koketuje s mikromýtem. Odlehčená, vzdušnější věc, což je dáno více nástroji (kytara, bicí, basa i elektronika) i vokálem, který se tentokrát nenoří tolik do hloubek. Princip zůstává podobný, několik různých smyček (nebo figur) se stále opakuje, aniž by vám scházel vývoj. Jako by se kruhy na hladině dotýkaly a neustávaly, stále pulzují, když už myslíte, že je namalováno, vstoupí basa a překryjí se vícehlasy. „Můj starej strom / můj mrtvej kůň / můj smutnej král / můj prázdnej dům“. Osobně víc tíhnu k minimalističtějším a ponurejším trackům Arana, nicméně na desce, která nikdy nevyjde, by Neklanka byla žádoucím vydechnutím.


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd