Řikám si Kostelec nad Černými lesy a představuju si návrší v obležení rozlehlých lesů, kostelní trůn a poklid hříšníků, co nevěří na desátky. Řikám si, kapela z tohodle města bude asi hodně „svá“ a hodně temná vole. Jenže je to jinak, takhle to vidíte, když jste vod blbejch ze dvorečku. Do Kostelce se asi hned tak nedostanu, ale (oficiální) první desku Ememvoodoopöká jsem slyšel. Takže vim.
Černolesní už hrajou pár let a „Dort jak brus“ má být uzavřením gastronomické trilogie („Maso“, „Houby“). Jo, smysl pro humor se vine celým albem, ale musíte dávat pozor, smích je tlumený a ironie hlavně jemná. Texty stojí za pozorné přečtení, někdy je nutné. Bourek jako (spolu)autor textů si vystačí s letmým dojmem, dějovou črtou, ale domýšlíte situaci, příběh, hluk slov na vás klepe tušeným smyslem bez jasné kontury. Anebo je folkově prostý jako v případě kotlíkářské balady z hudebního života „Hřiby“.
Pozoruhodná je fascinace spánkem, který symbolizuje strach ze zmeškaného času (nebo se mu prostě chce spát). Nadhled, vtip, výsměch a druhý plán textu, žádná vata, přešlapování, nepoužívají slova jako kladivo. To spíš písně o lásce. O té dravčí. K ní odkazuje i japonská tetuážní malba na přebalu desky – orel dávicí divokou husu v povětří. „Nikdo mě nikdy neslyšel řvát nikdo to neumí jak to mám rád“ (Akéla).
Hudebně Ememvoodoopöká dál hnětou díži s rockovým chlebíčkem. Řek bych takový ten postpunkový a indie rockový chleba, nepodléhající různým „zvykům“, motýlí efekt „trendů“ jde mimo ně. (Je mi záhadou, kde se ve spojitosti s nimi berou přízviska „powerpopová parta“ nebo „disco-punk“ – možná stačí jen analogové klávesy.) Taky slyším posun proti „Masu“, které nebylo tak celistvé jako „Dort“ a cítil jsem tam rockový underground 80.let, což není výtka. Občas vokálně šlehnou do ema, jindy se romanticky uvolníte u lo-fi folk cajdáčku „Cajk“. Převažují hutnější skladby ve středním tempu. Otvírák „Syndikát“ vás navnadí a další „Akéla“ si vás vezme bez optání. Dostanete vydechnout, ale i pokouřit v orgiastičtějších a efektovaných partech. Ale jakýpak chaos.
Deska je zvukově propracovaná, i zakašlání má svoje místo, rytmicky zúročí i obsahovou složku textu (vysílené oddechování). Překvapilo mě popředí hlavního vokálu, protože pěvecké dispozice nepatří k přednostem kapely. Na druhou stranu jsem s tím u Ememvoodoopöká neměl nikdy problém, dohromady to ladí výtečně. Bourkův zpěv je takové polodeklamativní klouzání, v songu „Východ“ připomíná zpěváka někdejší Prouzy. Hlavní jsou kytary klidné i vazbící, nezbytnou roli mají klávesy, které jsou schopny zastoupit různé nástroje a berou mě zvukem kovově hlubokých píšťal. Do toho drobnosti v podobě samplů, harmoniky, melodiky nebo xylofonu. A taky tleskání a sbory. V těžké harmonii a zvukovém krasu Ondřeje Ježka, k jehož roli je těžko co dodávat, když sama kapela ho obdařuje přívlastkem Absolutní. Je radost poslouchat a rozkrývat jeho práci, balzám, volové.
Jasným hitem je samozřejmě song „Kuci“, protože se po něm cítím jako jejich brácha. A protože má takový rozjásaný, špičatý náboj. Spadnout do téhle desky je jako překlopit si škarpu na hlavu vožralým kolem - je to jednadvě. Vidím je jako zmačkanej snovej vobraz, lovecký výjev, hon: Folk3mail jako rozvážný lovčík v zelené kamizole cválá na plnokrevníkovi OTK a pod nohama supí s natrhnutou mordou ohař ... . Ale vlhkej odpad vědomí tu nemá co dělat – Ememvoodoopöká jsou Syndikát.
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás