- - - - - - - - - RECENZE FILM - - - - - - - - -

SAW… a co dál ve třiceti?!

Filmy Jamese Wana ZLOVĚSTNÉ TICHO a ROZSUDEK SMRTI

autor: davo krstič | 25. 06. 2008, 21:03:50 | návštěv: 2180 | reakcí: 1

Filmy Jamese Wana ZLOVĚSTNÉ TICHO a ROZSUDEK SMRTI

Zní to jako dokonalá hollywoodská pohádka. James Wan, který se narodil v Malajsii a vyrůstal v Západní Austrálii, už jako teenager věděl, že se celý svůj život chce věnovat filmařině. Ve svých šestadvaceti obcházel filmová studia s krátkým filmem Saw, který dal dohromady s dlouholetým kamarádem Leighem Whannelem. Příběh o Jigsawovi, který nemá rád lidi, co si neváží života a některým z nich přichystá „zábavné“ rébusy, nakonec zaujal společnost Lions Gate Films… a zbytek je historie. Wan roztáhl desetiminutový kraťas na celovečerní délku a scenáristu Whannela obsadil do jedné z hlavních rolí. Horor s rozpočtem něco málo přes milion dolarů se stal obrovským komerčním hitem, kultem, který sice rozmělnila řada pokračování (jedno horší než druhé… vlastně jinak – třetí horší než druhé a čtvrté horší než třetí), ale to nic nemění na skutečnosti, že Saw: Hra o přežití je už nyní považováno za hororovou klasiku.

Po tomhle úspěchu bylo zřejmé, že další Wanovy filmy budou mít oproti debutu sice hladší start (oba vznikly u velkých společností Universal, respektive 20th Century Fox), ale nad sebou bič v podobě nevyhnutelného srovnávání. Jako by chtěl režisér dokázat, že mu filmařské sebevědomí a odvaha nescházejí, vrhl v loňském roce na plátno hned dva své výtvory – duchařský horor Zlověstné ticho a thriller Rozsudek smrti. Z výsledku je patrné, že Wan pořád zůstává velmi zručným filmařem se sklony k originálním vizuálním hrátkám, jehož filmy mají jednoho společného nepřítele – paradoxně režiséra samotného. Pokud se propříště dokáže za kamerou více krotit a nebo dostane do ruky solidnější scénář, bude jeho další film skutečnou událostí.

Jde to i bez krve

Jak již bylo řečeno, Zlověstné ticho a Rozsudek smrti měli v kinech premiéru během jednoho roku, dokonce s odstupem jen pár měsíců (prvně jmenovaný byl v USA uvedený v březnu, druhý o čtyři měsíce později). Netuším, jestli natáčení probíhalo současně, ale minimálně postprodukční práce se jistě musely překrývat. V případě Zlověstného ticha se ještě dá hovořit o sázce na jistotu – Wan totiž znovu oslovil scenáristu Whannela. Mladý manželský pár obdrží balík obsahující velkou dřevěnou loutku. O několik hodin později je žena brutálně zavražděna a její manžel se stává automaticky podezřelým. Nezbývá mu tedy, než se vrátit do rodného městečka Ravens Fair opředeného děsivou pověstí. Těžko říct, zda hlavní inspirací pro autory bylo drama schizofrenika Kouzlo (Magic) s Anthony Hopkinsem, klaun Pennywise z Kingova románu To nebo jejich vlastní Saw (pamatujete na loutku na bicyklu?), nicméně příběh o dávné legendě a břichomluvectví je i přes svou neoriginalitu velmi působivý – což je ovšem bod spíše pro režiséra. Ten se kupodivu vyhnul krvavým a drastickým scénám a dokáže vybudovat atmosféru i s osvědčenými hororovými proprietami jako je starý hřbitov či valící se mlha.

Wanovo obrazové pojetí je vůbec nesmírně efektní a filmoví fanoušci zajímající se trochu o technickou stránku budou z jeho režie nadšeni. Hned v úvodu jim jednatřicetiletý tvůrce nabídne prolnutí celkového záběru vraždy do velkého detailu oční panenky nebo „oživení“ staré fotografie. Jeho hračičkovství pak vrcholí v několikasekundové sérii rychle se prolínajících záběrů. Ta začíná pohledem na mapu městečka visící na stěně, přejde v celkový záběr auta z totálního nadhledu a končí detailem další mapy, tentokrát položené na sedadle spolujezdce.

Právě tahle obrazová preciznost a důraz na kompozici záběrů a scén ale současně způsobuje, že někdy v polovině filmu „spadne řemen“. Po razantním úvodu se v načančaných záběrech neděje bezmála hodinu nic zajímavého. Dokonale vysoustružená forma kontrastuje s prázdným obsahem a divák má najednou pocit, že se tu na něj dělá „bububu“ uvařené z vody. Naštěstí je zde ještě famózní závěr ve zchátralém divadle, kdy jsou hlavní hrdinové konfrontováni se stovkou hrozivě vyhlížejících loutek. I ten však sráží povinná „šokující“ pointa, kterou si Wan s Whannelem mohli po Saw tentokrát odpustit (její dementnější, protože doslovnější verzi si mimochodem můžete prohlédnout v rámci DVD bonusů).

Druhé já Jodie Fosterové je Kevin Bacon!

Rozsudek smrti sice znamenal pro Wana žánrový obrat, ale o originalitě se nedá hovořit ani tentokrát. Šťastnou, milující se rodinu zničí osudové zastavení u benzinové pumpy a následná vražda jednoho ze synů. Zoufalý otec (viceprezident pojišťovací společnosti) se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou.

Pokolikáté už vidíme jedno a totéž? Copak nestačil Charles Bronson v Přání smrti? Sally Fieldová v Oko za oko? Nebo naposledy Jodie Fosterová v Mé druhé já? Právě tento snímek přímo vybízí ke srovnání s Wanovým mstitelským pokusem. Scénář podle knihy Briana Garfielda se totiž kromě akce věnuje také psychologii postav. Což nefunguje minimálně z toho důvodu, že psychologická linie honí mnoho zajíců najednou – kromě práva na osobní pomstu a na obranu ještě reflexe dosavadního vtahu hlavního hrdiny k oběma synům. Nevěrohodnosti napomáhá také nešťastné obsazení Kevina Bacona. Toho si z poslední doby vybavuji ve dvou hlavních filmových rolích (skvěle nekorektní Muž bez stínu a zajímavá duchařina Ozvěny mrtvých) a ani v jedné neměl herec nějaké výrazné emocionální scény. V Rozsudku smrti jich má naopak požehnaně a výsledek je žalostný. Nepomáhá mu ani režisér Wan, který je náhle vizuálně bezradný a všechny dojemné scény točí naprosto stejně – detailní či polodetailní záběr zpomaleně „odjíždí“ na celek.

Při akci je to samozřejmě mnohem lepší a právě dramatické a bojové scény dávají naplno vyniknout tomu, o čem už můžeme hovořit jako o Wanově filmařském rukopisu – kromě záměrného vyšisování barev a užívání filtrů jsou typická ještě pravidelná střídání klipově krátkých záběrů s dlouhými jízdami kamery. Ani v tomto případě však režisér nedokázal udržet míru na uzdě. Zatímco první souboj hlavního hrdiny s mladým gangem si vystačí bez efektů a je natáčený v reálném čase (takže všechny ty kopance a údery působí až nepříjemně realisticky), s uplývajícím dějem už efekt naplno ovládne plátno. Dialogy jako z komiksu střídá akce „vzor Michael Bay“ s kamerovými průlety zdí nebo poschodími. Třeba scéna, v níž se Bacon se zarputilým výrazem chystá v typické střihové montáži na závěrečnou akci, už není k smíchu jen těm, co nikdy neviděli Rockyho nebo Komando.

Wan tak zatím působí spíše jako ideální klipař a reklamní režisér, který je schopný aranžovat poutavé obrázky bez hlubšího obsahu. Ale tohle se svého času říkalo i o Davidu Fincherovi…

Informace

Vaše Reakce