- - - - - - - - - RECENZE FILM - - - - - - - - -

FONTÁNA VERSUS SUNSHINE

režie: D.Aronofsky vs. D.Boyle

autor: Davo Krstič | 26. 11. 2007, 15:46:30 | návštěv: 2118 | reakcí: 0

Znáte to. Je film, na jehož premiéru se už dlouho dopředu těšíte a vaše očekávání je přitom posíleno jménem režiséra, slibným obsazením či už samotným námětem. Pak TO konečně přijde do kin… a vy smutně svěsíte koutky úst. A pak je film, který přijde bez velké pompy, navíc od režiséra, od kterého už popravdě nikdo mnoho nečekal… a vyrazí vám dech. Přesně tohle se mi přihodilo v případě Aronofského Fontány a Boyleova Sunshine.

Oba filmy přitom mají hodně společného. Kromě silného důrazu na audiovizuální složku je to snaha natočit „mainstream s přesahem“. Oba režiséři vycházejí z osvědčených žánrů (drama ve stylu Love Story, sci-fi), ale přidávají k nim VELKOU MYŠLENKU. V tomhle ohledu se lépe daří Boyleovi, ačkoliv i on několikrát výrazně klopýtne. Tolik tedy na vysvětlenou, proč máme v jednom článku dvě recenze. Komu by tahle spojitost nestačila a potřebuje něco hmatatelnějšího – v obou filmech hraje Novozélanďan Cliff Curtis (v prvním případě Kapitána Ariela, v druhém doktora Searla).

Přiznávám, že po shlédnutí prvního traileru na Fontánu jsem byl v pokušení označit už dopředu tento film za událost roku. Proč tedy to následné zklamání? Aronofského film nelze neobdivovat, zvlášť když uvážíme, že stál pouhých 35 milionů dolarů. Vizuální složka je jistě úchvatná, i když nakonec ne tolik, jak slibovaly upoutávky. Přechody mezi třemi časovými rovinami jsou zvládnuté naprosto hladce a navíc působivě – tak se kůra stromu změní střihem v ženskou pokožku nebo se ujíždějící automobil vystřídá s uhánějícím koněm. To, co předvádí se soundtrackem Clint Mansell společně s Kronos Quartet a Mogwai, si v dnešní době, kdy je filmová hudba většinou jen rutinní výplní, zaslouží úklon až ke kolenům. Nemluvě už o ústřední herecké dvojici, která musela zvládnout náročnou dvoj-, respektive trojroli.

Ano, tohle všechno uznáte, ale film vás nerozpláče, nezahřeje a jako zamýšlená terapie na strach ze smrti nakonec nefunguje. Na vině je prostý emocionální chlad celého snímku. Kvůli neustálým přechodům mezi třemi rovinami se nemáte šanci dostat postavám pod kůži. Vůbec prezentace jednotlivých příběhů působí nevyrovnaně. Scén ze středověku je jen tolik, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky zhmožděné mačetou, naopak těch z budoucnosti je možná víc, než by bylo potřeba. Klidně si dokážu představit Fontánu o čtyřicet minut delší s tím, že všechny tři roviny dostanou stejný prostor. Ve finální podobě ale působí příběh z minulosti a budoucnosti jen jako přívažek, jehož cílem je zatraktivnit „obyčejné“ drama umírající manželky a jejího zoufalého manžela.

Samozřejmě, kdo chce, může nad Fontánou přemýšlet hodiny a dny a snažit se hledat odpovědi na řadu otázek (Je příběh z minulosti vizualizací obsahu Izziny knihy a příběh z budoucnosti pak závěrečnou částí, kterou dopsal její manžel Tommy? Hraje Hugh Jackman pořád jednu a tutéž postavu, která ve středověku našla strom života a je tak nesmrtelná?). Já našel jednu zcela prostou a logickou odpověď. Aronofsky natočil tenhle film jako dárek pro svou snoubenku Rachel Weiszovou. Jestli mám aspoň trochu pravdu, pak to nevěstí nic dobrého. Stačí si vzpomenout, co kvůli manželce Geeně Davisové prováděl kdysi úspěšný režisér Renny Harlin (Ostrov hrdlořezů).

Kdysi úspěšný byl i rodák z Manchesteru Danny Boyle. Tvůrce kultovního Mělkého hrobu a superkultovního Trainspottingu však bohužel neodolal lákavému vábení amerických studií, což vždycky zavání peklem. Naštěstí se dokázal včas vrátit a Sunshine natočit ve Velké Británii za britské peníze, i když s kosmopolitním obsazením. Vzniklo sci-fi, které prostě MUSÍTE vidět v kině. Ale i na dévédéčku zůstává ještě pořád hodně z jeho jedinečné atmosféry. Nemusí se vám líbit jako celek, ale ke scénám typu „oprava ochranných panelů“ nebo „přechod z lodi Ikarus 1 do lodi Ikarus 2“ se ještě rádi vrátíte, to mi věřte. Boyleovi se u diváků podařilo dosáhnout stejné fascinace, jakou prožívají všechny postavy filmu – fascinace tím, jakou obrovskou moc a sílu má Slunce.

Atmosféra filmu pohltí diváka nakonec natolik, že mu ani nevadí absence dramatického příběhu. Žádní alieni, žádné laserové přestřelky. Vesmírná loď prostě plní jednu ze svých misí, která se od běžné rutiny liší tím, že tentokrát jde o budoucnost lidstva. Každé rozhodování je dlouze diskutováno, každá chyba se zdá být ta nejzávažnější. A do toho najednou vpadne bubák, který jako by sem přišel z Horizontu události a celé to začne připomínat poslední třetinu Koule včetně napínavých honiček na palubě lodi. Sunshine tak v závěru působí jako zrcadlový obraz jednoho z předchozích Boyleových filmů, hororu 28 dní poté. Ten začínal jako béčko, aby si postupně připravil půdu pro zmiňovaný přesah. Sunshine jako tupé béčko končí a téměř se v něm ztratí zajímavá myšlenka, zda má člověk právo hrát si na Boha a zvrátit předem daný osud.

Informace

Vaše Reakce