:: Nová Bílá hora? Odkládá se!
Zvědavec.org
A2
Britské listy
Bukowski se narodil roku 1920 v Ardenachu (Německo) a ve 3 letech se spolu s rodiči přestěhoval do Los Angeles, kde strávil většinu svého života. O jeho dětství nemá cenu se moc vybavovat, raději si přečtěte jeho román Šunkový nářez. Tady zjistíte, jaké to vlastně bylo vyrůstat na předměstí Los Angeles v období mezi světovými válkami v chudé rodině, když je váš otec idiot a mlátí vás hlava nehlava. V roce 1936 se dostal na vyšší střední školu, kde se naučil pít. A od této doby už nikdy nevystřízlivěl. V této době taky začal psát. Svoji první báseň napsal ve 20 letech, ale pak se k psaní básní vrátil až kolem 40. Kvůli jeho povídkám ho otec vyhodil z domu. Pak vystřídal mnohá zaměstnání, ale nikde se dlouho neudržel. Nějakou dobu strávil i ve vězení. O něco později byl zaměstnán na poště, o které píše svůj vůbec první román Poštovní úřad. Tam strávil asi 11 let a podal výpověď. Od té doby už se živil jen jako spisovatel, i když ze začátku to nebylo zas tak snadné. Mnoho nocí strávil na lavičce v parku a jediné co mě byl jeho psací stroj. Postupem času se mu ale jeho úsilí vrátilo a jeho povídky a básně začínají být tištěny v různých časopisech. K tomu se ještě přidal úspěch z jeho prvního románu, který napsal v roce 1971. Dokonce napsal i scénář k filmu Štamgast. Bukowski zemřel v roce 1994 v San Pedru.
Bukowski je řazen k beatníkům jako jsou Jack Kerouack a nebo Allan Ginsberg. Ovšem sám Bukowski se za beatníka nepovažoval a co víc, některé beatníky přímo nenáviděl. Jeho příběhy mají velmi jednoduchou dějovou linii a jsou plné drsného humoru. Postavy v jeho dílech jsou většinou opilci a lidi z dolních pater společnosti. Dále ve svých dílech kritizoval úplně všechno, co mu přišlo pod ruku. Nadával dokonce i na své věrné fanoušky. Ve svých dílech rozvíjí svoji jednoduchou filozofii, nad kterou, i když se vám bude zdát divná, se budete neustále zamýšlet. Bukowského filozofie by se ale i tak dala shrnout jedou větou: „Všechno jde do hajzlu.“
Bukův první román, a zároveň prví dílo, ve kterém se objevuje jeho alter ego Henry Chinaski, se jmenuje Poštovní úřad a je vydám roku 1971 a stává se jeho nejslavnějším románem vůbec. Je to souhrn jeho zkušeností z dob, kdy dělal na poště a ukazuje celkovou neschopnost americké společnosti. Dále pak romány Faktótum (1972) a Ženy (1975). Pak po delší pauze následuje Šunkový nářez (1982), což je pohled na autorovo dětství. Podle mě jeho nejlepší román. Pak píše román Hollywood (1989), což je o době, kdy psal scénář k filmu Štamgast a o lidech, kteří se Hollywoodu objevují. Posledním románem byl Škvár (1994), který byl vydán pár dní před jeho smrtí a je to vlastně soubor myšlenek člověka, který je smířen se svou smrtí. Dále je tady několik povídkových knížek jako třeba Všechny řitě světa i ta má, Erekce ejakulace exhibice a další příběhy obyčejného šílenství a nebo Paměti starého chlapáka (soubor povídek psaných pro časopis Open City v letech 1968-1969) a ještě třeba básnická sbírka Láska je pes.
Toto je výpis knih, které vyšly v češtině.
Oficiální stránky o Bukowském
Vyčerpávající české stránky o Bukowském


Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.
Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.
Klajban (Keftes party)
žánr: punk rock
země: Italy
data: June 2nd or 3rd