- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Texty gorilích mužů

Ememvoodoopöká

autor: Peacer | 18. 05. 2009, 07:46:16 | návštěv: 1638 | reakcí: 5

Jak by řekl Luděk Munzar, ponořme se na chvíli do historie, odfoukněme vrstvu prachu na starých deskách a odhalme poselství starých rytin. Před dávnými a dávnými časy brázdila hudební vody hydra jménem ememvoodoopöká. A neznám nic lepšího, než jemným štětcem oprášit svědectví jejich textů. Takže hybaj zpátky k pramenům!

První charakteristika – název kapely jako nějaký slovo z učebnice protobaltštiny, názvy songů úderný jak pěst na oko: Chleba, Jizva, Baroš... Jak snadno si lze zajistit nesmrtelnost (zvlášť ten Baroš...). Jen těžko se hledá společný jmenovatel textů Emems: občasné popíchnutí hudebního průmyslu, životní smůly, příběhy ostrejch chlapů, kterejm se zrovna moc nedaří, občasný záchvěv poetična, naděje a v neposlední řadě chleba. 





Na první nahrávce Houby zazní před songem Kyslik nezaměnitelným černokosteleckým přízvukem hlas Bourka: „Ty neznáš ty naše texty, viď?“ Jakoby by tím bylo řečeno vše, sebeironie je cítit ve vzduchu: „Povidal kyslík, že je ho tu málo / dost jsme se nasmáli dobrýmu vtipu, a že prej kyslik je lepší než dusik, no to jsem si myslel, že z toho chcípnu / teď čekám tu na něj / kyslik je přítel, bez něj nemůžu být / v žilách mám jed, benzín a krev / čekám tu na něj, co bude se dít / kyslík a já / letíme městem rychlostí světla, co zmůžou tramvaje, co zvládnou metra / rychlostí světla, letíme městem, co stojí v cestě, to cestou smetem / KYSLIK a já!“ Na hony vzdálené od rádoby chytrosti textů některých písničkářů, přece jen úplně mimo, přece jen tak geniální. Naivní slogany, který se ti vryjou do hlavy.

Patos je slovo, které se k Emems vůbec nehodí, všechny protiklady k tomu slovu jsou ty správný cesty – sebeironie, opravdovost. Není potřeba si na něco hrát, zvlášť když je okolo vždycky dost lidí, kteří to umí dokonale, a je docela zábava to pozorovat, což Emems dělali rádi: „Ještě jste chodili po světě, když já jsem hrával v Zepelínech / v sedmdesátým prvním roce, je to už třicet let / poď ke mně moje dítě / třicetkrát jsem tu sám / beru co mi kdo dá, co mi kdo dá poslouchám / Kufry mám sbalený, papíry sehnaný / Čekám na znamení, jenom na znamení“ (Cepelíni). Pestrost je daná mísením témat a pohledů, i pochybnosti jsou přirozená věc, tak proč z nich dělat vědu, jeden z nejlepších textů je píseň Tady: „společný cesty jsou asi spravný / nejsem si jistej / Jsem tady! / Každej den poprvý / Každej den naposledy / žijem jen jednou / a zrovna dnes / nejlepší přítel je svět, i když je pes, i když je pes / Jsem tady!“ Někde se občas zaleskne ostří smutku a otevře se hluboká trhlina: „Dneska se v horách, stmívá dřív / musím to otočit / na cestu domů / až naprší / bude to v horách zlý / musím to otočit / do mýho srdce / zase se vrací / co z něho nikdy / nezmizelo“ (Zem). 

Ale i kdejaký James Dean je občas poeta a snílek v dobrém smyslu slova, což platí i o Bourkových (&spol.) textech, třeba v písni Ucho: „jak mám ti říct, že poslouchám všechno, ale neříkám nic / to, co tě bolí, je z dálky / místa, kde nejsi, kam se nemůžeš vrátit / to, co mě bolí, se nedá vzít zpátky / zkousni mi ucho, stiskni mu ruku / nejsem tvůj brácha, chci ti říct mnohem víc / že mám toho dost, že mám toho dost pro nás pro oba...“. 

Na sedmipalci Fontane Stadt jsou ukryté ty nejvybroušenější hudební i „slovní“ krystaly. Geniální zkratkovitost, surreálno a chleba. Zlověstně vyřvávanému sloganu v písni Chleba je těžký neuvěřit: „Vezmi si ještě chleba / budeš ho potřebovat, (...) co víš, co na nás čeká / ale neboj / já budu s tebou / a zejtra smeješ ten prach a špínu, / pot krev a hlínu / ale neboj / já budu s tebou! s tebou!“. Pouštět tohle dětem v mateřský školce před svačinou, další výchovné lekce nejsou do konce života potřeba... Jizva sice působí jako stará bluesová vodrhovačka, ale má poměrně „existenciální“ podtext: „Jsem jizva / to není moje méno / do masa svojí levý ruky / píšu si nožem svý dobrý skutky (...) jsem přísnej, pořezanej hnusák / mám toho za sebou víc než mě čeká (...) Jsem klikař / klofli mě v levným kraji / za těch svej šestnáct štychů / vyfás jsem šestnáct roků / můžu zabít...“

Dort jako brus je přirozený vrchol ledovce, i přes všechny porážky a smůlu se tady hledá naděje. Tematizuje se každodenní všednost, míjení se (Cajk, Východ), ale je třeba bojovat dál za každou cenu a hlavně nebrat všechno moc vážně: „Jsem sice svině / naštěstí ale na tvojí straně (...) Jsem dobrej jak chleba / jsem lepší než včera / jsem vo hlavu větší / jsem vo hlavu lepší / tak dělej, tak už mě sežer“ (Mukl). Životní smůly se lepěj na paty, ale co se dá dělat, voe: „Mě se vážně můžeš dotknout, těžko mě můžeš urazit / jsem tady zase / ve špatným čase / kopu hochu trochu za blbej tým“ (Směr). Dneska jsi doběhnul poslední, ale příště to může bejt kdokoliv jinej: „Tak se mi zdá, že už asi vim / kdo dneska skončí poslední / kdo je ten srab / běžel jsem s dechem o závod / věděl jsem, že to nezvládnu / tak jsem to vzdal / a co má bejt / příště to můžeš bejt i ty / příště to můžeš bejt i ty“ (Dobry).  

U Emems se přirozeně mísí slovní minimalismus Gnu s vypravěčstvím Ondřeje Ježka, ale v nezaměnitelném podání Bourka, který s lakonickým černokosteleckým přízvukem sype z rukávu zdánlivě naivní věty, za kterými se skrývají další a další příběhy. Na první pohled jsou to cáry slov nahozený do éteru, prostý pravdy života. Pohybujeme se důsledně na povrchu všední reality, proto je tak snadné uvěřit a nepochybovat. Z porážek se rodí výhry. Manifesty nejsou třeba – kdo chce, porozumí i náznaku... 

Vaše Reakce