- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Texty prvních žen

Budoár staré dámy

autor: peacer | 8. 04. 2009, 07:30:29 | návštěv: 1404 | reakcí: 2

Některé texty bijou do očí tím, že nemají co říct, jako mlácení prázdný slámy, jsou to jen slova bez duše, kterým neuvěříš. To ale není případ Budoáru staré dámy, jejichž texty duši rozhodně nepostrádají. Na první pohled se zdají jako věty náhodně shluklé na papíru, a přece se rýsují v celek, v hravý poetický svět, který je radost objevovat řádek po řádku a nechat se okouzlovat nezřetelností, a někdy i umně zašifrovanou ironií, žádné falešné intelektuálství. Kapitánka Marta Svobodová píše texty, které se rozjasňují hravou skutečností, ale někdy pálí jako čert. Můžeme si hrát se slovy a nic přitom neříkat a můžeme si hrát se slovy a něco přitom říkat... 

Debut Na hraní si na sebe bere roušku naivismu, slovních hrátek, které neradno podceňovat. Protože jestli mají všechny texty BSD něco společného, pak je to právě schopnost ukolébat hříčkami a pak odlehčenou atmosféru protnout jedovatou slinou upřímnosti. Ale taková je přeci každá ženská, jak by řekl klasik. „Ten značně lačný muž / co tak nemožně žvýká / pozdravil na ulici / voňavého trpaslíka / Trpaslík hned zrána / použil deodorant / a tak se nepotí / ani ve svetru.“ Skutečnost se prolíná s pohádkou, ale text se nikdy nezatoulá do pouhé abstrakce, vždycky je tu něco, co odkazuje k realitě, co nás nutí přemýšlet, poslouchat. Mezi naivním, až dětským primitivismem, nekomplikovaností a hravostí občas probleskne chládný závan smrti, vkrade se do pocitů, děsí svou nevinností jako v básni Nemocní hostujícího J. Kainara: „Stromy vybuchující / Ani zrnko vápna neční marně ve zdi, / z každého je hvězda, hvězda do / souhvězdí.“ Hra imaginace nás zavádí do surreálných krajin: „Prší žlutý krápníky / A mraky, mraky nejsou vidět / Šikmovokej šimpanz / Přeskočil plot ze snů / A hvězdy tvoří koloběžky“ píše se v textu Usnul dub nad stádem hub K. Mazlová.

Drsnost s jemností se prolíná i v následující desce My o vlku, kde se procházíme tajemnou přírodou a magickou všedností. Jazykový cit, sem tam novotvar, realita se mění jako v kaleidoskopu. První píseň Uneste si mě by mohla působit jako emblém: „Pojďte dál! Jen račte dál. Každou noc / přesně v půlnoc se mi pootevře okno / do zahrady. / Stromy, vy co rostete jen v noci: / každý den jsou vaše větve výš, / korunami blíž. / Klepete mi na okno. / Já slyším, musím spát... / ... však uvnitř křičím „Uneste si mě!“ Je pravda, že co se týká textů, je druhá deska nejméně autorská, hostují tu texty K. Šiktance, V. Hraběte, J. Pilaře a především Sergeje Jesenina. I výběr zhudebněných básní však přesně zapadá do poetiky BSD. Jen těžko by někdo uhádl, který text napsala Marta Svobodová nebo některý z uvedených básníků. V písni Slunce má stále barvu lišky nepřímo spojily oba své tvůrčí síly a není vůbec podstatné, jak vlastně vypadá Jeseninův originál: „Já věřím, věřím ve štěstí. / Slunce má stále barvu lišky. / Já věřím, věřím ve štěstí. / Červánky jako vějíř knížky. / Jsou plné dobrých předzvěstí. / Já věřím, věřím ve štěstí.“ Slova mají schopnost znejisťovat i zostřovat významy, v textech BSD se děje obojí bez patosu a s plným vědomím.

Nejnovější deska Dobrou noc, světlo je nejvíce autorská, hostuje tu pouze jednou Jan Skácel, jinak se na textech podílí výhradně Svobodová. Mysl se zahaluje tajemstvím a slova přestávají být znaky a stávají se náznaky – poetika potemněla, tempo je klidnější, výletů do hlubin podvědomí je o něco víc, ale hravost jakoby zůstala stejná. Základní témata? Hry se smutkem, nejistota, chybění, unikání: „Kámen, nůžky, papír a teď leť, / má kamenná lásko. / Poslílám ti vločková pera / až za brány ostrova. / Není, není kam, / už není, není kam jinam, / z koberce vybírám růžovomodré / korálky.“ Píseň Jehla nemíří vedle, ale přímo dovnitř: „Plavou ve mně jehly / Stoupají a klesají / Ježí se / Ježíšikriste ježí se / Jsem sama v sobě doma / V zrcadle to nepoznáš / Proč píšu toto, proč je někomu / smutno / A proč mně“. Srovnej s textem písně Tunel jen o pár minut dál: „To si piš / Že mě nechytíš / Že ti zase uteču! / Cha chá / Dej si bacha / Jsem plachá!“ Člověk, aby se v tom vyznal – ale takový je život, všechno utíká, všechno se mění mezi prsty, nálady se střídají.

Namísto závěru, úryvek z písně Kam zase odlétá, kde M. Svobodová krásně a nevědomky shrnuje vlastní poetiku: „Jako by tu někdo měřil vítr na vlásku. / Jakoby při exportu zapomněli na masku. / Jakoby se hrálo, že slova jsou pramálo / A to všechno kolem dubovým stolem.“

Vaše Reakce