- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Texty gorilích mužů

OTK

autor: Peacer | 24. 02. 2009, 10:18:52 | návštěv: 1075 | reakcí: 2

Vytrhávat texty z kontextu hudby se může jevit jako nesmysl. V případě OTK to může platit dvojnásob, ale proč nezkusit slova vystavit tichu, prostě jim jen naslouchat a hádat se, jakou řečí k nám mluví... 

Richard Brautigan stvořil v románu V melounovém cukru svět sám pro sebe, podivný ráj na zemi s obří zeleninou, průzračnými potůčky plnými pstruhů a skleněnými rakvemi. V tomto světě žije podivně nekonfliktní komunita, v níž neexistují žádné rozpory, ta vesnice se jmenovala jáMOR...

Brautiganův román je jen bránou, prostřednictvím které můžeme vstoupit do světa písňových textů Ondřeje Ježka, v nichž se také realita tříští do magických fragmentů vyvolávajících znepokojivé okouzlení. Třeba taková Sona a kuva, zkřížená slova nebo nový živočišný druh? A není to jedno? Slova mají nekonečně mnoho významů a je jen záležitostí konvence, jaké významy si k nim přiřadíme.

Realita se v textech alba z roku 2003 mění jako v kaleidoskopu. Ondřej Ježek je jako vypravěč pohádek bez pointy, což je právě kouzlo jeho textů. Absence jednoduchého klíče k rozluštění vede k nesmyslnému pachtění se za významy, přitom stačí jen nastavit ucho slovům a nechat se unášet nadsmyslovými prostory. Šamanům se taky jen naslouchá, protože to, co vypráví, je nezpochybnitelné.

Od Sony a kuvy je to halucinační procházka Brautiganovskou krajinou, nekonfliktní a znepokojivou zároveň, kde je všechno možné: „Na větvi se zmítá sova, kterou sotva vidim tmou / na zádech ji visí kuna, kterou sotva vidim tmou / v kožichu ji visí klíště, který sotva vidim tmou / podivná to cesta byla, když jsem chodil za tebou.“ Jak příznačná je potom skladba Mezi prsty: „Potkali sme se na divnym světě / mám v ruce žábu a koště co mete / potkali sme se na divnym světě / a srdce tepe a tepe a tepe.“

V Brautiganově románu se také objevuje smrt, a když smrt, tak pořádná, aby se projevil kontrast k pastišovému ráji jáMORu... paralela k písni Pandořina lednička je nasnadě: „Oči mě pálí, zápěstí vykroucený v křečích, a křičím, / už nejsem první ani třetí, všude sou kanály a krysy, / oči mě pálí, nevím jak spát a jak zpátky / bodám si všechno možný co léčí, jen pavouci sou čím dál větší / a větší...“

Loňská deska Okolo je jako rozepsaný text skladby Mám svoji zemi rád z předchozího alba. Slova doslova protékají bookletem, musíš je zachytávat v paměti, jinak uniknou... Kreativita neuhýbá před upřímností: „Chceš bejt kreativní – a z toho slova je ti na blití / chceš bejt kreativní – a najednou se ti rozsvítí / řekněme, že tvůj život začíná plout v několika dalších rovinách“. O nedostatku kreativity ale nemůže být řeč – je to cesta krajinou (tvý duše?): „Někde v hloubi svýho mozku slyšíš: voskuj, voskuj...“

Paušalizovat nemá cenu, snad je tu jen větší jazyková vynalézavost, nekompromisní jako parafráze nějaký hymny v songu Krajina: „bory šumí po skalinách, vody hučí v dolinách / jen se z toho nezbláznit, jen se z toho nezbláznit“. Málokdo si vystačí s jedinou větou, zvlášť, když je ta věta dokonalá a je jí řečeno vše: „tenký lano svírám, pomalu se spouštím světu blíž, něco, co nejde odmítnout, něco co tiše letí tmou“ (Něco, co nejde odmítnout).

Nevím, jestli slova dokážou nést nějaké poselství, zvlášť v dnešní mnohomluvné době, snad o to víc potěší, že lo-fi vypravěčství OTK nepodléhá prázdným jazykovým hrátkám a přece jen říká dost na to, aby to nepřestávalo bavit: „i kdybys obešel celej svět / i kdybys prstů měl jenom šest / i palec pořád jde zatnout v pěst / domů víst nemusí cesta zpět.“

Vaše Reakce