Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Chlast - a tím to hasne

Chlast - a tím to hasne

Realita nabírá na síle

autor: Jer_C | 7. 06. 2006, 23:55:59 | návštěv: 4428 | reakcí: 10

Scéna číslo jedna: Jsme ve Francii. První večer se oddávám místnímu skvělému a zároveň neskutečně levnému vínu. Usínám uprostřed třetí flašky. Druhý den dávám jen jednu, zavzpomínám však u pěti plechovek piva na domov. Další komat. Přes den se udržuju při životě soustavným popíjením "vyprošťováků". Jídlo? O tom nevím už druhým dnem. Třetí noc jsem v klidu, dvoupatrová postel však skýtá mnohá dobrodružství. Kámoš nahoře vypil litr tvrdého a dvě flašky vína. Dohromady asi 8 značek. (zvrací do misky na jídlo, z které se pak živíme dalších 6 dnů. Ne přímo z těch zvratek, samozřejmě. I když ostatně i to je možné, už nevím.) Když chce slézt dolů, přepadne přes zábradlí a těžkotonážní váha 130 kg dopadá na mé nemohoucí tělo zmítané totální únavou a dvěmi promilemi v krvi. Mám pak tři dny naražené obě holeně, ale postel to zchytala hůř. Je rozsekaná na třísky. Čtvrtý den večer vyrážíme na výlet. Dojdeme půl kiláku za hotel na místní fotbalové hřiště, hromadně se ožerem a když vypijem všechny zásoby (flaška na osobu), jdeme vrávoravým krokem zpět. Splašíme ještě poslední zásoby chlastu pro tento večer, mlčky je vypijeme a jdeme spát. Už to nějak neučinkuje. A tak nějak furt dokola. Abych nezapomněl, proč jsme do té Francie vlastně jeli. Byl to poznávací zájezd. Památky a tak. Každou noc v jiném městě, 4000 km za 10 dnů. Remeš, Orleans, Normandie, Bretaň, Paříž a možná ještě něco. Hodně fotím. Aspoň skrze ty fotky si budu něco pamatovat. Cizí člověk v cizí zemi. Konečně zase na cestě.

Scéna číslo dvě: Přijde řeč na Karla Čapka a jeho cestopisy. Anglické listy, Výlet do Španěl apod. Debata se pak ubere směrem k popisu typických českých turistů. Jedou si autobusem na zájezd kdovíkam, to je nepodstatné. Žerou řízky, chlampají si svý pivo a když dojedou na místo, přiopilí se vypotácí ven. Stojí u nějaký suprově velký katedrály (co říkáš, mámo? Notre Dame, jo! Ty krávo, to je ale vobrovský. Ale stejně, Vyšehrad je hezčí, hele.), srovnávají s tím naším zaprděným Českem, pak si stejně řeknou, že je tu všechno drahý a lidi tu jsou teda fakt jakože divný, nasednou do autobusu a jedou dál poněkud rozladěni. Stály ty prachy za to? Pak si otevřou další pivo a řeknou si - jsme přece na dovolený. Dojedou na hotel, zryjou si držky, protože je poslední den zájezdu a valí zase domů. Zítra zas do práce, to je pruda. Ale kolegyně budou závidět, jak jsem se krásně opálila. A já si zas zajdu konečně na pořádný pivo, ty jejich sračky se nedají pít.

Scéna číslo tři: "Tahle noc spěje k ránu, aspoň teda myslím...," zpívá Deverova chyba, která mě doprovází na cestách. Jo, zase doma. Domov. Co to vlastně znamená? Místo, kde se dá vyspat z kocoviny? Tahle definice platí až děsivě často. Kalím pátý den v kuse. Rozhodl jsem se, že v hospodě budu sedět jen večer. Přes den se vyplesknu v parku s lahváčkama a vegetím. Hodně čtu. Je v tom spousta poznání a osamělého smutku. Je pěkně, ale zdá se, že to na mě nějak nepůsobí. Jo, jsem spokojený, ale nad hlavou se mi vznáší lihový opar. Sluníčko je fajn, nepotřebuješ vypít tak moc, aby to s tebou začlo mávat. Finance se tenčí. Všechno co jsem ušetřil za Francii jsem prochlastal. Začíná období nedobrovolného střízlivění. Nciméně mám z dnešního dne dobrý pocit. Večer skáknu na pivko s kámošem, kterýho jsem dlouho neviděl. Beru si jen dvacku. Jednoho čepáka na dobrou noc, pokecat a spát. Jo. Nakonec se nás schází pět, na druhé pivko jsem pozván. Dlouho jsme se neviděli takhle pohromadě, líčíme barvité historky a zničehonic kdosi řekne, že má doma půlku nedopité flašky z víkendu. Dělej, jdi pro to. Sedáme do sklepa, vykalíme ty víkendové zbytky a samozřejmě dostáváme slinu. Jdeme koupit další flašku, pak ještě jednu. Usínám v sedě, na dobrou noc mi hraje notoricky známá melodie, kterou obstarává jeden z účastníků dnešní pitky. Blije na podlahu, natrávené zbytky snídaně zvesela pleskají o guláš z oběda. Ve stádia nastupujícího deliria odcházíme domů. Dál mám okno, takže kdo ví co se ještě stalo.

Scéna číslo čtyři: Na koncertech nekalím. Aspoň mám takovou zásadu. Ale zásady jsou od toho, aby se porušovaly. Dívej na toho týpka, říkám kámošovi vedle. Ani to ještě nezačlo a už tu chrápe na stole. Spíš to vypadá, že už je pod stolem, odpovídá mi. Pak je tu pár lidí, "akcařů", kteří kalí a na kapely (nebo na jakoukoliv hudbu) paří, je jedno co hraje. Dost nelítostné pogo kombinované s balancováním s nechutně velkou opicí na rameně. A co teprve, když se zryje samotná kapela. Dva roky zpátky jsem tyhle způsoby taky praktikoval a přišlo mi to jako nejlepší možný způsob, známka punku. Časem jsem zjistil, že je to o něčem jiným. Ale neodsuzuju. Sám za sebe jsem akorát rád, že už takový nejsem. Nelituju minulosti, lítost je k ničemu. Pravdou však je, že když se dneska na koncíku zbořím a na druhý den si nepamatuju, jak kdo vlastně hrál, štve mě to. Vlastně ne. Štvu se já sám.

Scéna číslo pět: Nadcházející víkend bude opět ve znamení koncertů a hospody. Vyhledávaná rutina. Kapely si zaslouží podporu. A hospoda? Rád vedu řeči, líbí se mi to nezdravě inspirující prostředí rozličných hovorů o ničem. Taky si potřebuju vylít mozek (nebo aspoň propláchnout). Naučil jsem se kalit do časných ranních hodin za hranici únavy. Únava, to mě na téhle činnosti taky baví. Týrání svého bezvládného těla. Můžeš jít spát, ale nechceš. Chceš spát, ale už to nejde. Insomnie. Pak se teda hrabu do postele. Tříkilometrovou procházku domů si krátím pobrukováním Už jsme doma: Noc poletuje / Bloudí / A spánek stárne po hodinách / Nemám tušení - ráno! / V co se proměníš ráno... / Ráno! // Před čím varuješ - ráno!? / Že mi odpluješ ráno? / Rá- // -noc někam spěchá / Kam se svou ránou / Před probuzením? / Kam s tebou v sobě - ráno!? / Je vždy v zásobě ráno? / Ráno!


Probuzení z třítýdenního komatu. Lihový maraton je u konce. Samovolně. Limit se nasytil. Momentálně už přes týden nepiju a v dohledné době to ani neplánuju. Nastává opět to období, kdy mám potřebu dělat užitečné a smysluplné věci, nastává duševní obroda. Mozkové buňky se obnovují, paměťová pustina se opět pomalu proměňuje v rozkvetlou zahradu. A až bude dokonale krásná, zase to celý začne nanovo. Vzestup a pád. Zločin a trest. A tak je to se vším.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 10
asd
21. 04. 2007, 02:49:11
jo jinak, ještě k článku, na začátku, nebo řekněme, ne v prokazatelnejší pokročilosti, se vážně dá skrze neúnavné chlastání projít až k touze po střízlivosti, k přesycení. ovšem postupem času se prodlužuje doba pochodu na světlo, snižuje touha po něm a zkracují intervaly mezi obdobími zvratků a pití. a v konečné fázi už vlastně človk chlastá furt a ani mu to nepřijde. je tak otupělý, že už si to neuvědomuje. hází půlky jak cigára.

asd
21. 04. 2007, 02:45:50
mozkové buňky se obnovujou, co se neobnovuje, jsou synapse, ale vytváří se jiné. každopádně obnova neuronů trvá dýl, než jejich nekompromisní likvidace destiláty.

alex
15. 08. 2006, 13:52:13
Je to smutne,ale tak to vazne je ... zamyslete se ?

Jer_c
12. 06. 2006, 18:59:46
Já zas slyšel, že každá opice ti sežere polovinu všech mozkových buněk. Proto se vyplácí nekalit buď vůbec anebo hodně často. Kalíš kalíš a množství buněk té poloviny se pořád zmenšuje, takže po dlouhodobějším kalení ti nějaká kocovina apod. přestává vadit.

ten co ví nejvíc
11. 06. 2006, 22:35:31
trefné....., jo a abych byl jako chytrej tak musim říct, že mozkový buňky se prej po chlastu neobnovujou, konec, prostě smrt, narozdíl třeba od hulení, takže malé ponaučení,....mín chlastejte, víc hulte

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek