Na začátku toho všeho byl komiks skotského autora Marka Millara, který vyšel i v češtině pod názvem Mrtvý nebo živý. Velmi nekompromisní, velmi politicky nekorektní a velmi vtipná záležitost o znovunalezení ztracené sebeúcty...
Tušili jsme to šestým smyslem, viděli jsme znamení a teď se to stalo – M. Night Shyamalan už TO nemá. Jeden z nejzajímavějších vypravěčů posledních deseti let najednou ztratil dar poutavě vyprávět.
Z výsledku je patrné, že Wan pořád zůstává velmi zručným filmařem se sklony k originálním vizuálním hrátkám, jehož filmy mají jednoho společného nepřítele – paradoxně režiséra samotného.
Bylo zřejmé, že Myrick a Sánchez museli dalším filmem dokázat, že Záhada Blair Witch nebyla výsledkem „znouzectnosti“, že oba filmaři dokážou využít i jiný formát než 4:3 a že zvládnou používat i jiné záběry než ty točené z ruky. Trvalo jim více než šest let, než konečně sebrali odvahu.
Na jedné straně nadšení nad dokonale odvedeným řemeslem, na straně druhé rozčilení nad problematickým obsahem a především vyzněním celého snímku...
Jako by však Ozon dostal v polovině filmu strach, že pouhý realistický popis hrdinova umírání není dostatečně dramatický...
V neobyčejných projektech pokračuje Společnost pro subkulturu Polí pět, která se podílela na vzniku velmi netradičního dokumentárního filmu...
Hned první obraz nám ukáže dvojici při orálním sexu – víc než cokoliv jiného připomíná tento akt spirituální zvěst, kterou chce Reygadas předat...
Psát o filmech Davida Lynche obvyklým jazykem filmových kritik už dávno ztratilo smysl. Platí to i o novém Lynchovu filmu Inland Empire, který opět otevírá další prostory...
Znáte to. Je film, na jehož premiéru se už dlouho dopředu těšíte... A pak je film, který přijde bez velké pompy, navíc od režiséra, od kterého už popravdě nikdo mnoho nečekal…
Již z předchozí Hřebejkovy tvorby bylo patrné, že režisér chce vyprávět o obyčejných problémech obyčejných lidí, ale nedokáže se přitom v obavě z divácké neatraktivnosti vzdát honby za efektem, která je čím dál úsměvnější...
Počáteční nedůvěra a neochota spolupracovat, následné spřátelení se a vylepšení nálady mezi oběma hrdiny, by mohlo symbolizovat režisérovo vnímání současných a snad i budoucích vztahů rozdělené Korey. I když i ve filmu si oba Korejci musí jisté věci vyříkat pěstmi.
Ann se celý život protloukala ne zrovna růžovou každodenní rutinou, aby se posléze dozvěděla, že ji v útrobách břišní dutiny nezadržitelně bují nevyléčitelný nádor. Je jisté že zemře, ale hodlá si poslední měsíce života užít naplno. Že vám je takový příběh povědomý? Aby ne. Filmů s podobným námětem bylo natočeno až běda.
Po úspěšném snímku Italština pro začátečníky natočila režisérka Lone Scherfig tragikomický příběh o notrickém sebevrahovi a jeho starostlivém bratrovi. Snímek nám předkládá příjemnou povídku o životě, který prostě stojí za to žít.
Na rovinu: na tenhle film jsem se díval kvůli Umy Thurman a jejímu spoluhraní s Meryl Streep, zvědavý na takové partnerství. Od příběhu očekávám více či méně schématickou romantickou komedii a muži mě v tom filmu zajímají ze všeho nejmíň.
Nestihl jsem přehnaná očekávání nového filmu z rukou bratří Wachowských a to je dobře. Jejich podíl je „pouze“ scénáristický, režie se ujal debutující James McTeigue, který bratřím asistoval u Matrixu. Co od nich pochytil? Hlavně si dal setsakra pozor, aby se neocitl blízko kultovní trilogie. Bohužel to nestačilo, problém už ve scénáři.
Eli Roth slyšel, že někde v Thajsku si můžete za pár tisíc dolarů beztrestně zastřelit člověka. Pod producentskou záštitou samotného Quentina Tarantina tak vznikl horor plný krvavých nechutností.
Zvjagincev před divákem exponuje zdánlivě fádní příběh vztahu otce a jeho dvou synů, postupem času si však uvědomíte, že debutující Rus má za lubem mnohem víc než “pouhou“ vysvětlivku Oidipovského komplexu. Snímek patří do oné kategorie snímků, o nichž je možno mluvit snad jen v superlativech.
Infantilní pocta Jana Švankmajera Edgaru Allenu Poeovi a Markýzi de Sade, která jistě potěší milovníky vepřového, zastánce Freuda a obdivovatele ňader Ani Geislerové. A samozřejmě nejednu přemýšlivou duši se smyslem pro sur.
Režisérská dvojice Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro si padla do noty. Z jejich celovečerního debutu jde cítit čiré tvůrčí nadšení a snímek navozuje hodně zvláštní, nedefinovatelnou atmosféru.