katolická celebrita halík opět dokazuje, že katolická církev je jen banda idiotů. v otevřeném dopisu rektorovi UK žádá, aby magnificence něco udělala s účastí studentů univerzity na výstavě mrtvých těl.
Přesně si to pamatuju - jako by to bylo včera, měl jsem před maturitou, moje tělesná schránka vážila 55 kilo, poslední (jarní) prázdniny před zlou zkouškou se nenávratně chýlily ke konci a obvody v mojí hlavě trápila odporná melancholie - takovej ten zmar, kdy víte, že končí sranda a začíná náboženství.........
Fakt nechápu, jaký smysl tahle ubohost má. Koupit si písničku za cca 30,- Kč a říkat tomu legální stažení. Takhle se kupuje i porno, vole...
Každý už někdy viděl v televizi nebo na vlastní oči, jak byl někdo vyveden ze soudní síně za rušení procesu nebo rovnou slyšel cosi o pohrdání soudem. Můžeme soudy pohrdat jak chceme, je to ostatně naše svaté právo. Mnohdy se zdá, že ony si ty soudy ani nic lepšího nezaslouží. Problém je (ale asi spíš není), když justičním aparátem pohrdají právě ti, kdo se tváří být skutečně korektními, říkají si honosně „hlídací psi demokracie“, sálá z nich sofistikovanost, inteligence a taková ta teplá lidská slušnost. Jsou to oficiální média, zejména ta veřejnoprávní.
Ina. Člověk, kterého jste museli milovat a nebo nenávidět. Nic mezi neexistovalo. Byla to v podstatě malá potvora. Přišla z města na vesnici. Byly jsme ve druhé třídě. Od prvního pohledu jsme věděly, že začne boj. O postavení, místo. Boj o nás.
Grandhotel Pupp, Imperial, Richmond nebo Thermal, to jsou záležitosti pro Rusy, Němce a českých horních deset tisíc. Těm z druhého konce finančního žebříčku je lázeňská metropole více než schopna poskytnout šupu á la Mike Tyson. O kousnutí do ucha nemluvě. O MFF v Karlových Varech si přečtete všude pochvalné články. Zde je pár postřehů, pohledu z jiné strany.
Paradox. Tak bych nazval to, co se stalo před měsícem na domácích koncertních pódiích. Kapely, o kterých hromadu let tajně sním, přijedou přeci jen do našich končin. Kde je háček? Obě zde hrají ve stejný den! Tomu se říká zákon schválnosti.
Když mi otec odmítl dát čtyři litry na nové Marteny, rozhodla jsem se, že si na ně teda vydělám. Domluvila jsem si asi pět brigád a byla nadšením bez sebe, protože mi všude slibovali za téměř žádnou práci něco kolem 100 Kč na hodinu. Samozřejmě ale všechny brigády postupně padly a já jsem skončila asi 100 metrů od domu na archeologickém výzkumu. Byla jsem opravdu „nadšená“ z představy, že strávím další prázdniny s motykou v ruce a zvlášť za pade za hodinu.
Tahle tisková zpráva Českého svazu ochránců přírody mě v té záplavě suchých standardních tiskovek, co mi chodí na mail, opravdu pobavila a navíc se i poučíte, tak směle do ní!
Tak nějak jsem se prezentoval divadelníkům z grupy v sále frýdecko-místeckého Sokolíku. Skutečný důvod? Stůj co stůj jsem si chtěl urvat kus slávy na úkor zmizelého (?) herce. Asi se nepovedlo. Přesto divadlo jak svině a 3,15‰ v krvi.
Stručná charakteristika průběhu neexistuje. První ročník závodu neskončil fiaskem, jak se nemálo nepřejících domnívalo. O mega úspěchu se ale taky nedá hovořit – mizerná účast, podivná vítězství a jedno nedojetí do cíle. Největší bolest? Někdo to vzal opravdu vážně…
Silver Rocket jsou tvrdí hoši, nepíšou básně, hýkaj pro svý věrný, na tom není nic špatného. I když je uznávám, nedá mi to, uroním kritickou doušku. Jakkoliv jsou zdatní ve svých aktivitách, myslím, že nutnou míru nadsázky (Nejchytřejší kecy) převážilo vědomí vlastní důležitosti, pýcha princezničky, co usnula opíchaná v zakletém království.
Když jsem byl před nedávnem vyslán na nákup do jednoho z menších stánků kapitalistické bestie, totiž lokálního supermarketu, všimnul jsem si titulků v novinách, které hlásaly něco o raketové základně. Asi Korea, říkal jsem si. Zděšení nastalo poté, co jsem se dověděl, že základna má stát u nás. Švýcarsko volá.
Pondělí co pondělí po dobu necelého roku u nás v čajovně probíhal neoficiální filmový klub. Vyvrcholil páteční Filmovou nocí, o které se více dočtete v samostatném reportu. Za ten necelý rok jsme měli možnost shlédnout množství zajímavých snímků, které si zaslouží zmínku. Tady je.
Snad díky zvláštní mánii, podivnému puzení, či snad nevysvětlitelným hnutím mysli jsem nakonec podlehl reklamě a marketingovým strategiím. Po velmi pečlivém výběru jsem si pořídil nového člena domácnosti, novou milenku, – alespoň tak ho mnozí z mých známých nazývali – televizi.
Pro název článku jsem si vypůjčil text jedné písně od rožnovských VVB. Minulá anketa zkoumala váš postoj k alkoholu. Jak můžete vyčíst z výsledků, závěr je velmi nejednoznačný. Rozhodl jsem se tedy sepsat pár vlastních postřehů k danému tématu. Diskuze vítána.
Další anketa je za náma a jak vidno, volby by vyhrála tepláková souprava od Vietnamců za 350,-Kč i s ponožkami. Není to nic neobvyklého, tepláky totiž udávaly směr vývoje společnosti již dávno před politickou garniturou.
Jamal měl do školy napsat fejeton na téma "Když se chce student bavit". A jak můžete odtušit už z titulku, moc se s tím nesral.
V anketě jste se k otázce Jakou máte rádi erotiku (žádnou, pěší, indoor, platonické S/M) přiklonili k platonickým sado-maso hrátkám, což se dalo čekat. A my jsme pro vás připravili lehké, téměř letní, jemně erotické počtení. Myslíme, že poznáte, jak hlasoval maxim.
Francie pro mě znamenala víc než kocovinu a noc v cizí posteli. Zčásti jsem se tam našla. Zjistila jsem, že i já mám v sobě kousek romantické duše a taky to, že na určité věci se už asi nikdy nepodívám bez značné dávky nostalgie…